Hokejové prázdniny ✔️

Horor

"Pojedeš se mnou do Kanady na dvacítky!" oznámí mi táta který právě přijel z přípravného kempu. Jakmile však uviděl můj vyděšeno-smutný výraz, radost z něj poněkud opadla. "Hele to je hezký ale proč? Hokej mě nebere a to že mám pár tréninkových kurzů ve fitku za sebou neznamená že jsem odbornice a navíc se podívej na moje známky!" Asi jsem mohla trochu ubrat na hlasitosti ale už to nezměním. Táta se zhluboka nadechl a pokračoval: "No právě kvůli známkám, pokud nebudeš chtít trénovat tak seš přece na psychologické. Tak si prostě vybereš. Psycholožka jim budeš tak jak tak a pokud tě to trénování bude bavit tak nevidím důvod proč ne?!" V tu chvíli jsem nevěděla co mám dělat. O hokeji skoro nic nevím. Jo na pár zápasech jsem byla kvůli... nebudeme se o něm bavit a od té chvíle jsem prostě neviděla ani jeden zápas. Stejně jsem tam nedělala nic jiného než že jsem hypnotizovala svého tehdy milovaného brankáře...

"Vážně musím?" obrátila jsem se se psíma očima tentokrát na mamku. "Zlato. Já vím že nechceš jet, ale my si myslíme že se odreaguješ. Třeba se ti tam bude líbit" To určitě "Prostě to zkusíte a když se ti tam, fakt moc nebude líbit tak nemusíš z pokoje." Naštvaně a smutně zároveň jsem odběhla do pokoje. Co když ho tam potkám a táta mě tam nutí jen proto aby jsem ho potkala. Miliony myšlenek zároveň se mi nehodilo ještě k tomu když odlítáme zítra! Co budu dělat?! Hranou nemoc mi nebudou věřit to se ani nemusím snažit. Po chvíli zoufalého chození po pokoji sem tam, jsem uslyšela zaklepání na dveře a po chvilce hlavu dveřmi prostrčila máma s otázkou "Můžu zlato?" já jen přikývla a během sekundy už máma stála naproti mě. "Předtím než začneš chci začít já," Dořekla a koukla se mi do očí a já přikývla. "Jo máš blbé známky ale potřebuješ se na chvíli odreagovat. Vím že tě učení nebaví a tak si myslím že když budeš celé dny v přítomnosti těch kluků, tak budeš ráda když si večer sedneš mezi učebnice na odreagování. Neboj Lukáš tam nebude..." V tu chvíli co řekla to jméno se mi vybavilo to všechno a máma si všimla že asi řekla něco co neměla. Začínala se mi motat hlava a já necítila zemi pod nohama...

"Zlato, zlato prosím probuď se!" Slyšela jsem naříkat mamku a cítila ji třást s mým tělem. V tu chvíli jsem si uvědomila co se stalo a bleskově si sedla a zhluboka dýchala. Otočila jsem se na mamku a usmála se. "Mami já poletím." Mámě se ulevilo a úsměv mi opětovala. "Pokud nechceš ne-" "Chci mami" nenechala jsem ji doříct větu a poté mě obejmula.

Blížil se večer a já si balila kufry. Tížil mě pocit na srdci, co když se to stane znovu. NE, nemůžu nad tím přemýšlet. Nikoho si nepustím k tělu. Prostě kamarádi asi jo ale k ničemu víc nedojde. Hokejisti jsou všichni stejní.

Večer jsem šla spát celkem brzo protože budeme vstávat už v 5 a to na mě bylo moc brzo. Vzbudila jsem se pět minut před budíkem což u mě nebylo nic neobvyklého. Hned po tom co mi po pěti minutách válení se zazvonil budík, do pokoje vtrhl táta. Byl celý natěšený ale já jeho náladu moc nesdílela. Vytáhl mě z postele a já hned šla do koupelny, udělat si ranní hygienu. Dalších pár hodin strávím v letadle takže bych mohla vypadat aspoň nějak k světu. Make-up nenosím takže jsem si jen vyčistila zuby a udělala rozcuchaný drdol. Po snídani jsem měla deset minut na to, se obléct. Hodila jsem na sebe první mikinu která mi přišla pod ruku a k tomu si vzala nějaký tepláky. Poslala jsem 'gm' a akorát jak jsem klikla na odeslání, na mě zavolal taťka. Do půl hodiny jsme seděli v letadle. Hned po vzletu jsem usla.