Hokejové prázdniny ✔️

Jako malý děti

13. prosince.. Den kdy jsem se ubytovala se pomalu a jistě blížil ke konci. Jo sice je teprve poledne ale to neřešme.

Oběd. Kapitola sama o sobě. Po sestavení plánu zbývala do oběda hodina. Hodina na to se psychicky připravit. Seznámit se asi s třiceti kluky, se kterými budu trávit Vánoce a Nový rok. Jo bojím se ale zároveň jim držím palce. Nebudu lhát něco jsem si o U20 googlila a poté co jsem se dozvěděla že poslední medaile ze šampionátu mladíků byla pro české barvy v roce 2005, mi naděje o získání kovu, zrovna letos, poněkud klesla. Ale nebudu předbíhat ještě jsem je neviděla hrát ale podle toho jak se sem táta těšil, pochybuju že by jim to nešlo.

Tak trochu omylem jsem při tom projíždění na mě náhodně vyskakujících stránek narazila na soupisku. Jo. Jediný koho znám je Král. I když nějaké kusy nevypadají zle...

Hodina googlení utekla jako voda a už mi táta volal ať přijdu. Všichni už tam byli a patrně se čekalo jenom na mě. Před tím než jsem vešla, tak jsem se třikrát zhluboka nadechla a psychicky připravila na to co mě čeká. Už jsem nechtěla zdržovat a měla jsem i docela hlad a tak jsem s tepem asi 200 vstoupila dveřmi do jídelny. Všichni se jak na povel otočili ke dveřím a mně přeběhl mráz po zádech. Zmatené pohledy na mě a poté mezi nimi vzájemně, nepomáhaly. Najednou se dosud ještě ticho, proměnilo ve štěbetání a já už to nedávala. Dávalo mi zabrat, se tam nesesypat, nebo se neotočit a nechat si zajít hlad.

Když jsem došla vedle táty a usedla ke stolu trenérů, táta se postavil a spustil. "Byl bych rád o ticho!" řekl trochu zvýšeným hlasem a stalo se o co poprosil. Pokračoval. "Takže. Jako první bych vás tu chtěl všechny přivítat a poděkovat že jste dorazili. Kulich s Jiříčkem se připojí až v Halifaxu." všichni se pousmáli a podívali po sobě navzájem.

"Jako druhé. Plány najdete, jak už jste si mohli někteří všimnout, u dveří do jídelny, u vchodu, na zimáku, v kabinách, ve fitku a u schodiště na každém patře." pár kluků včetně mě se ohlédlo ke dveřím místnosti a skutečně tam visel izolepou přilepený plán.

"Za další. Určitě jste si všimli že tu máme poněkud neobvyklou posilu. Realizační tým, doufám že nejen tento rok, posílí moje dcera Hanka." v tu chvíli jsem si na pár vteřin stoupla a kývla s úsměvem na pozdrav. Pak jsem si sedla a táta pokračoval. "Je tady jako psycholožka a pokud ji to vezme tak i jako trenérka. Její pokoj je napsaný na konci každého plánu." V tu chvíli co táta dořekl poslední větu se na sebe pár kluků podívalo svádějícím pohledem. Jediné co mě v tu chvíli zaráželo, byl pohled Dana, který měl pořád namířený na mě. I když mluvil s kluky, občas se mrknul po mě.

Po chvilce ticha od trenérského stolu, táta znovu spustil:" V neposlední řadě chci zmínit tohle. Pokud někdo nebude makat minimálně na 60%, zároveň to budeme respektovat ale byli bychom rádi za to, abyste ukazovali co ve vás je. Chceme aby jste si na sebe zvykli i ve skoro plné síle. Zároveň ale nemůžete makat tak, abyste v Halifaxu nebyli schopni pracovat. Chceme od vás kvalitní výkony i zde i na MS. A jako poslední bych chtěl zmínit, že podle přípraváku v Ostravě máme pocity, že by to letos mohlo cinknout." v tuto chvíli všichni trenéři unizono zaklepali na stoly pro štěstí a poté se klepot ozval i od stolů kluků. Ze smíchem pokračoval :"Takže doufáme že se budete snažit jak nejlíp to půjde a nebudete hledět na to, že proti Kanadě můžou být vaši za normálních okolností, spoluhráči. Tak a teď bych vám chtěl popřát dobrou chuť." Všichni jednohlasně odpověděli 'dobrou' a každý si šel naložit co chtěl.

Z jídelny jsem zmizela jako jedna z prvních a snažila jsem se o to, aby se za mnou nikdo nesnažil doběhnout. A to se mi úspěšně podařilo. Hned po doražení na pokoj jsem padla do postele a snažila jsem svůj dech dostat zpátky do normálu. Po pár minutách civění do stropu se rozeznělo zaklepání, sice se mi moc nechtělo ale došla jsem ke dveřím a po otevření se můj znechuceno-znuděný výraz změnil v úsměv. Stál tam Dan. V ruce měl pytlík bonbonů a řekl: "Tyhle jsem pro tebe ukořistil, jsem to ale spolehlivý parťák co?" Já s úsměvem přikývla a řekla jsem : "Prosím pane Král" poté jsem ustoupila a Dan se protáhl dovnitř.

Ještě jsem se mrkla jestli náhodou na chodbě není nikdo kdo by ho šmíroval, ale to už jsem za zády slyšela televizi a šustění plastového pytlíku od bonbonů. Bleskově jsem zavřela dveře a běžela k posteli. Asi metr a půl před rohem postele jsem se odrazila a dopadla na postel hned vedle něho. To už jsem měla nataženou ruku a on mi na ni s rozzářenými rty, položil bonbonek. Chvíli jsem tam jen s bonbonem v ruce seděla a pak si ho rychlostí světla strčila do pusy. Už jsme se neudrželi a zároveň se začali smát.

Televize nám hrála spíš jako kulisa a my dělali blbosti. Laškovně jsme si hráli jako za starých časů když jsme byli tak ve třetí třídě a mamky si potřebovaly posedět u kafe a něco si říct. Naštěstí s námi nechodily nějak často do nějakých dětských parčíků ale byli jsme u nás nebo u Králů doma. Když ale v televizi začala hrát znělka z želvy ninja, podívali jsme se na sebe a v sekundě jsme se ztišili. Nevěřili byste tomu, ale dokoukali jsme to celé. Občas jsme ale vybouchli smíchy, měli vtipný poznámky ale i tak to bylo super. Po skončení jsme prosebně seděli ať začne další díl ale tak se bohužel nestalo. Začala reklama a po reklamě nějaká novodobá pohádka kterou jsme ani jeden neznali. Tak se pokojem unizono rozeznělo "aww" ale takové to zklamané. Pak jsme ale vybuchli smíchy a zapomněli že jsme vůbec "nešťastní".