Z jeho kanceláře do jeho náruče

John

Věc se má tak. John je moje první vážná láska. Jsme spolu dva roky, ale já pořád něco kazím a nejsem pro něj dost dobrý. Jsem příliš náladový a citlivý. Mám rád pozornost a snadno mě rozladí, když mi ji nedává. Což je ale podle Johna můj problém a všechno se nemůže točit kolem mě. Jak si ale mám být sebou jistý, když se John otočí za každým klukem v okolí? Rád mi vypráví, kdo z jeho univerzity nebo týmu má uhrančivé oči, sexy tělo nebo krásný hlas.

Umí projevovat náklonnost a ocenit lidi. Jiné lidi, ne mě. Abych nebyl rozmazlený a moc si o sobě nemyslel. Bez něj bych ale nebyl nic. Sám mi to říkal.

Když dorazím domů, jsem tu sám. Na stole najdu seznam, co mám nakoupit a co uvařit k večeři. Také připomenutí, že mám udělat esej na téma: Boj proti terorismu v agendě zahraniční politiky EU. 10 stránek, ok.

Já vím, už jsem po škole. Ale Mezinárodní vztahy jsou Johnův obor. Na rozdíl ode mě studuje magistra. Jsem pyšný na to, že mám chytrého a cílevědomého přítele, a tak mu pomáhám dělat prezentace a eseje do školy. I když je toho na mě trochu moc, ale John říká, že partneři a partnerky jeho kamarádů toho zvládají víc a nestěžují si.

On žije hokejem, když nemá tréninky nebo zápasy, sleduje jiné týmy, ať už na stadionu nebo v televizi. Kvůli tomu nemá moc času na dělání úkolů do školy, nebo aby si našel brigádu. Jeho rodiče nás ale finančně podporují, takže s jejich příspěvky a mými vydělanými penězi vystačíme.

Během a po vaření pracuji na eseji. Netrvá dlouho a ze dveří mě zdraví John. Společně se najíme a on mi povídá o svém dnu. Vrátím se k úkolu, hledám další zdroje, čtu a píšu. Když mám hotovo, je už po půlnoci. Umyji se a jdu spát.

Jen co ulehnu, John se ke mně natiskne a hlazením v mém rozkroku se začne dožadovat pozornosti.
"Zlato, dnes ne, prosím. Jsem vážně unavenej." Poprosím ho a snažím se odtáhnout.

"Nemusíš nic dělat, já se o to postarám. Jen se otočíš a uvolníš se." Odpoví mi John a políbí mě na krk.

"Vážně nemám sílu, Johny."

"Co ti zase přelítlo přes nos, Harry?!" Odpoví mi John naštvaně a nepoleví ze svého sevření.

"Měl jsem dlouhej den. Nejdřív pracovní pohovor, pak nákup, vaření a tvá esej.. chce se mi hrozně spát." Ano, ten pohovor. John si nevzpomněl. Nebo ho to prostě jen nezajímá.

"Nebuď taková netykavka. Jenom rychle, no tak."

"Ne, pusť mě!" Škubnu sebou a vstanu z postele. Vezmu si deku a jdu spát do obýváku na gauč.

"Ježiši, ty jsi k ničemu." slyším za sebou Johnův hlas.

Lehnu si na gauči a zatlačím slzy. Proč jsem odešel z ložnice? Proč jsem byl na Johna tak nepříjemný? Co když ho tím zase donutím najít si nějakou jednorázovku? S pocitem viny nakonec usínám.