Nejlepší Rozhodnutí

1.

Ashely

„Cože?! Prosím.. Řekni, že si ze mě děláš prdel?" vyjela jsem na otce, ale jakmile se na mě podíval tím pohledem, hned mi bylo jasné, že si to odskáču, ale v tuhle chvíli mi to bylo jedno.

Můj otec nikdy nenechal jen tak když jsem mu odmlouvala. Nebo na něj jen zvýšila hlas. Nebo cokoliv, co považoval za nerespekt, nebo neposlušnost k němu.

Měl hodně zvláštní způsob výchovy. Třeba mě nikdy nenechal opustit dům. Stejně jsem si ale našla způsob jak ty zákazy obejít.

Jako boss druhé nejvlivnější mafie v tomhle "podsvětí" měl ego tak nechutně vysoké, že by se nevešlo ani do té obrovské vily ve které žijeme.

„Ashely," zavrčel „doufám, že jsi nezapomněla kde je tvoje místo! Tenhle sňatek je výhodný pro naše postavení. A jak určitě víš, jsme na pokraji války s tou nejsilnější a nejobávanejší mafií tohohle zasranýho světa." řekl aniž by přerušil oční kontakt. „Takže si vezmeš toho zkurvysyna ať chceš, nebo ne!"

Vím, že nemá smysl se hádat protže si to tím jenom zhorším, ale vztek zatemnil moje rozumné přemýšlení.

„Tohle je moje budoucnost a můj život o čem mluvíš!" vykřikla jsem na něj.

„Chápeš, že mi tím třeba zničíš šanci na aspoň trochu normální život?! Myslíš, že se ke mně bude chovat jako k normálnímu člověku, když je boss tý nejmocnější mafie a má všechno co si usmyslí!?" křičela jsem na něj a při pomyšlení na to, že za tři dny budu muset odjet za člověkem kterého vůbec neznám a o kterým se říká, že nemá srdce ani emoce se mi sevřel žaludek.

Je více než jasné, že mu tam budu dělat "společnost" na noc, když bude chtít uspokojit své potřeby a budu se ukazovat na nějakých jeho akcích.

Já nikdy tenhle život nechtěla a svatbou se mi vynulují šance uniknout a být normální člověk. Budu jen loutka, která se musí tvářit, že je všechno v pohodě, ale tak už to tady chodí.

„Upřímně, by mi nemohlo být víc jedno co s tebou udělá." odpověděl mi můj otec znuděně, ale jeho oči se nebezpečně leskly.

„Ať si tě klidně mlátí, ať tě klidně znásilní. Ať tě klidně zabije po tom co si tě vezme." vražedný pohled se mu vplížil na tvář. „Jedinej důvod, proč jsem tě nezabil já už dávno, je obchod." vstal z koženého křesla za jeho pracovním stolem a rozešel se ke mně.

„Mimochodem..” dodala jsem už v klidu „tu válku o které jsi mluvil si začal ty.” Všichni vědí, že si za to může sám.  Nechápu proč to vůbec říkal. Já moc dobře vím, že tu válku chce. Možná se mě chce jenom prostě nějak výhodně zbavit.

Myslím, že se mi na chvíli zastavilo srdce, když se zastavil kousek přede mnou a promluvil znovu, chladně a až děsivě klidným hlasem, který neodpovídá jeho výrazu. „Ashely, Ashely, Ashh..." zavrtěl hlavou „Ty víš co se stane když se chováš jako rozmazlená holka, co neví kde je její místo. Ale stejně jsi to udělala..." odmlčel se zatímco mě propaloval hnědýma očima.

Já mám oči modré po mé matce a až na světle hnědé vlasy nemám s mým otcem společného nic. Stejně s ním mít společného nic mít nechci. Už je to 5 let co mamka umřela. Bylo mi 13, když prohrála boj s rakovinou.

Natáhl ke mně ruku a já sebou cukla, zatímco mi srdce bilo jako o závod. „Neboj se mé dítě, neuhodím tě.." položil mi ruku do dlouhých a neupravených, světle hnědých vlasů. „Nemůžu.." pokračoval. „Tvůj manžel by tě pak nemusel chtít s těmi všemi modřinami." ušklíbl se.

„Ale tohle chování nemůžu nechat bez trestu." ruku co měl doteď položenou na mých vlasech zatnul v pěst a zatáhl dolů. Tím mi bolestivě zkroutil krk dozadu a já sykla bolestí.

Za dobu co jsem vyrůstala s mým otcem jsem se kromě dokonalého zakrývání modřin naučila pár dalších věcí. Například jak číst lidi jako knihu, jak manipulovat, jak poznat lež, jak lhát, naučila jsem se, že nesmím ukazovat své emoce a že pokud mi ubližuje člověk, co si užívá utrpení ostatních, nesmím mu to dopřát.

Stejně jako teď, nesmím dopřát mému otci potěšení z mé bolesti. Akorát by se to zhoršilo. Po nějakém čase si ale v určité míře zvyknete ignorovat bolest fyzickou i psychickou. Stanete se necitlivými.

Ve skutečnosti, to jak se chovám je jenom přetvářka. Chovám se tak, jak je to pro mě zrovna výhodné. Kdyby někdo ale znal mé opravdové já, řekl by, že jsem psychopat. A nebyla by to myslím ani úplně lež. Ale na mojí obhajobu, abych se tu z toho nezhroutila, tak jsem musela být. Hlavně, i kdybych byla, tak pořád nebudu tak hodně jako otec.

Otec mě za vlasy mě dotáhl po dřevěných schodech až do pokoje, kde mě surově hodil na zem. Silně jsem se při pádu na tvrdou podlahu uhodila do předloktí a bolest mi vstřelila do celé ruky. Tady budu mít zítra definitivně modřinu.

Doufala jsem, že tím skončí, když říkal, že mě nesmí praštit, abych nebyla plná modřin. Ale to jsem se kurevsky spletla.

Sáhl si do kapsy u modrých značkových kalhot a vytáhl zavírací nůž, usmívající se u toho jako šílenec. Když jsem si uvědomila co má v plánu rozbušilo se mi srdce jako o závod. Dneska už po několikáté. Vážně se divím, že jsem ještě neumřela na infarkt.

Zhluboka jsem se nadechla abych se uklidnila a připravila na všechno, co mi teď udělá. Ještě jsem rychle "vypla" své emoce než se ke mně rozešel. Kopl mě do břicha tvrdou, vyleštěnou botou z pravé kůže, což mě donutilo se rozkašlat a vykašlat krev. Nebráním se mu i když to zasraně bolí. Nesmím, protože bych tak prozradila svou dokonalou přetvářku a teď není správný čas odhodit masky. I když, kdyby chtěla mohla bych ho klidně zabít. Teď a tady. Ostatně nebyl by první. Ale zatím není ten pravý čas. Jednou přijde a já si to vychutnám.

Možná, že ta svatba nebude tak špatný nápad napadlo mě, když ustal v kopání. Třeba si mě nebude všímat, třeba mě nebude mlátit. Alespoň ne každý den. A i kdyby jo, tak u toho nebudu mít ten špatný pocit u srdce, jako pokaždé když mě mlátí můj otec.

Ta myšlenka, že pro nikoho vůbec nic neznamenám bolí snad víc než kopanec do břicha. Nikomu na mně nezáleží a mně nezáleží na nikom. Ani na mně samé.

Celý dny mě ignoroval, což mi i trochu vyhovovalo, protože jsem si mohla dělat co chci. Jen to nesměl zjistit.

Vždycky za mnou jednou za čas přijde, aby si vybil svůj vztek.

A víte co se říká. "Jablko nepadá daleko od stromu." Když se nad tím zamyslím, je to vlastně pravda. Taky jsem si vybíjela svůj vztek. Ale jiným způsobem. Stala jsem se nájemným vrahem, jen tak pro zábavu. A musím se pochválit, jsem docela známá. Nkdo neví jak vypadám a znají mě pod jménem Tichá smrt. Tu přezdívku vymysleli ostatní, ale nevadí mi. Jediný co mi trochu vadí je, že všichni hned usoudili, že jsem muž. Ale tak aspoň nejsem mezi podezřelými, že?

„Budu si muset dávat pozor, aby ty jizvy nebyly na viditelných místech." zasmál se a protočil nožem v ruce, když se ke mně sehnul. Bolest v břiše mi nedovolovala se hýbat, čehož otec hned využil a udělal první zářez. Pomalu a bolestivě. Jako správný psychopat.

Vydral se že mě zoufalý výkřik, když zajel nožem hlouběji do břicha. Podlaha podemnou se rychle zbarvila krví a za chvíli jsem ležela v rudé kaluži.

Otec se nejdřív pousmál nad mým výkřikem, ale pak si všiml, že to přehnal. Idiot. Kdybych na to měla sílu, tak se mu teď pořádně vysměju.

„Sakra" zaklel, když si uvědomil, že to bylo moc hluboko a že teď pomalu ztrácím vědomí. „Doufal jsem, že naše poslední hra bude trvat dýl" Hra. Pro mého otce bylo mučení jeho jediného dítěte hra. Vlastně odsud docela ráda vypadnu pomyslela jsem si ještě než jsem upadla do ticha a temnoty.