Nejlepší Rozhodnutí

6.

Ashely

Zastavili jsme před obrovskou vilou, s obrovskou zahradou. Je ještě větší a luxusnější než ta naše.

Někdo z jeho bodyguardů mi otevřel dveře. Vystoupila jsem z auta a rozhlédla se tady.

Z kufru auta vydaval věci nějaký jiný bodyguard a nesl je dovnitř. U vchodu stál Matteo a vypadalo to, že čeká na mě.

Když jsem se rozešla za ním, taky se rozešel a podržel mi otevřené dovnitř. Šla jsem dál a zastavila jsem se uprostřed nějaké místnosti. Všechno tu vypadalo tak draze a upraveně. Krásně. I když, co jiného čekat od tak bohatých lidí.

Matteo šel k mramorovým schodům, po kterých se táhl koberec a kývnutím hlavy mi naznačil ať jdu za ním.

„Nejdřív ti ukážu náš pokoj." promluvil konečně. „A až si vybalíš, tak tě tu můžu provést, aby ses tu neztrácela."

Kývla jsem zatímco jsem ho následovala. Nesla jsem si svou plátěnou tašku. Zbytek nesl nějaký z jeho mužů, co nás tiše následoval.

Tenhle dům je obrovský. Myslím, že je budu muset požádat o mapu. I když to by mi bylo asi k ničemu, protože jestli něco fakt neumím, tak je to orientace v mapě.

Po chvíli chůze, co mi připadala jako roky bloudění jsme zastavili u nějakých dveří.

„Tohle je náš pokoj." Oznámil mi pak ukázal na dveře, co byli naproti přes chodbu. „A tam je moje pracovna. Trávím tam většinu času, takže kdybys něco potřebovala, víš, kde mě najdeš..."

Vešli jsme do pokoje a ten muž co nesl moje věci je položil na zem a nechal nás tam samotný.

Ten pokoj byl na můj vkus obrovský. Ale krásný. Byl sladěný v bílo šedé barvě a život tomu dodávali kytky co tam byli porůznu zasazený v květináčích.

Byla tam veliká, pohodlně vypadající postel s několika sametovými polštáři a po stranách měla noční stolky.

Moji pozornost upoutala hlavně knihovna, která měla spoustu knížek. Asi to tu nebude tak hrozné.

Pak tu byli ještě další dvoje dveře. Všechny dveře v tomhle domě byli černé a tyto nebyli výjimkou.

Matteo jakoby četl moje myšlenky řekl. „Tam je koupelna" Ukázal na jedny dveře. „a tady si můžeš dát svoje oblečení." Otevřel druhé dveře.

Za těmi dveřmi byla další místnost. Byla to skříň. Podívala jsem se dovnitř a všimla jsem si, že je dá se říct rozdělená na dvě části.

V první části má oblečení on a druhá část je prázdná, čeká až jí zaplním. I když pochybuju, že je to vůbec možné. Uprostřed tam bylo ještě velké zrcadlo a něco jak skromnější gauč.

On si odkašlal a zase získal moji pozornost. „Nechám tě v klidu si vybalit a za hodinu pro tebe přijde služebná aby tě dovedla do kuchyně na večeři."

„Dobře." Odpověďela jsem mu načež odešel.

Když za sebou zavřel dveře, zůstala jsem stát uprostřed toho pokoje, který s ním budu teďka sdílet.

Lhala bych, kdybych řekla, že se mi to nelíbí. Ta představa být mu nablízku ve mně vyvolávala takový divný, neznámý pocit. Jako by se mi ochřívalo celé tělo. Zároveň jsem se toho i děsila.

Sice se ke mně chová překvapivě mile zatím, ale jeho pověst ho předchází. Slyšela jsem o něm hodně a většinou nehezké věci.

To že se o něm říkalo, že je to chladnokrevný zabiják, mě ani nepřekvapilo. Dokonce ani neděsilo tak, jak by asi mělo. Ostatně, kdo jsem já, abych ho usoudila zrovna za tohle.