Nejlepší Rozhodnutí

22.

Ashely

Šok. Vyděšení. Chlad. Klid. A nakonec tma. Život mi probleskl před očima. Nikdy předtím jsem se smrti nebála. Tak proč teď najednou nechci, aby tohle bylo naposledy, co jsem se nadechla?

Je tolik nevyřčených slov. Tolik pravdy, co nevyšla najevo. Tolik věcí, co bych ještě chtěla udělat. Potřebuju šanci, abych začala žít naplno. Jednu šanci a přestanu se řídit strachem z odmítnutí. Přísahám, že udělám to, co jsem chtěla udělat už dlouho...

Tik. Tak. Tik. Tak. Tikání hodin, je jediný zvuk, co se ozýval v mé hlavě. Otevřela jsem oči a zamžourala.

Ležím na ne moc pohodlné posteli v pokoji, ve kterém svítí pouze jedna lapa a jinak je zahalený do tmy. Připadá mi to tu povědomé. Unaveně se rozhlédnu a pak mi to dojde. Jsem na ošetřovně v Matteově domě.

Vzpomínky mi začaly vplouvat zpět do mysli. Vzpomínám si, co se stalo, ale nevzpomínám si, jak jsem se sem dostala.

Když jsme si chtěla promnout oči, nemohla jsem zvednou levou ruku. Podívala jsem se proč a uviděla jsem Mattea jak sedí vedle postele, spí, hlavu má položenou na posteli a drží mě za ruku.

Musela jsem se usmát. Vždycky vypadá tak roztomile, když spí.

Pohladila jsem ho po rozcuchaných vlasech, načež sebou zavrtěl a ospale se na mě podíval. Hned se probral. Narovnal se a začal si mě prohlížet a ptát se jestli jsem v pořádku a jak se cítím.

„Jsem v pohodě.“ Ujistila jsem ho a pohladila ho po tváři. Na chvíli zavřel oči a opřel se mi do dlaně.

„Tohle už znovu nedělej. Nemůžu z tebe dostávat infarkty pořád.“ Podíval se mi do očí.

„Tak to promiň, ale nemůžu slíbit.“ Zasmála jsem se, ale on se tvářil vážně.

„Nechci se pořád takhle bát.“ Zavrtěl hlavou.

„Ty ses bál jo?“ Provokovala jsem ho dál.

„Jo.“ Přiznal. „Kurevsky hodně, když si kurva nedýchala chvíli po tom, co jsem tě vytáhl na břeh.“

„Ty jsi tam pro mě skočil...“ Začala jsem se cítit provinile.

„A udělal bych to znovu.“ Usmál se na mě a to už jsem nevydržela. Slezla jsem z postele a pevně ho objala. Došli mi slova. Mám pocit, že si ho snad ani nezasloužím.

Držel mě v náruči a nepustil mě, dokud jsem se sama kousek neodtáhla, abych se mu mohla podívat do očí. Ani nevím jak dlouho jsme si navzájem v tichosti zírali do očí, ale ty tmavě zelené oči v sobě měly něco uklidňujícího. Viděla jsem v nich bezpečí i domov.

Tak jo. Je čas mu říct co cítím, protože to jak jsem skoro umřela mi otevřelo oči. Zaslouží si to vědět.

„Matteo, já...“ Říct to nahlas je mnohem těžší, než jsem čekala.

„Uvědomila jsem si, že bych ti měla něco říct...“ Na to se zatvářil trochu nervózně a pobídl mě očima abych pokračovala.

„Miluju tě!“ Dostala jsem ze sebe konečně a jemu spadla brada.

„Cože?“ Zíral na mě neschopný dalšího slova, tak jsem pokračovala.

„Sice jsem sem původně vůbec nechtěla, ale nakonec se ukázalo, že jsi to nejlepší co se mi kdy přihodilo... Nevím proč, ale cítím se s tebou bezpečně. Ty jsi můj domov. A myslela jsem si, že si to zasloužíš vědět. Já tě opravdu miluju Matty.“ Zhluboka jsem se nadechla. Tak a je to venku.

Je to uvolňující konečně to ze sebe dostat. Jenom se trochu bojím, že to necítí stejně. Ale i kdyby, tak se aspoň konečně dozvím pravdu.

Začínám být mírně nervózní, protože dlouho nic neříká a vypadá opravdu zaskočeně. Pak se usměje a zalesknou se mu oči. „Ani nevíš jak dlouho jsem ti chtěl říct to samý, jen jsem si nebyl jistý, jestli to cítíš stejně. Taky tě miluju Ashely.“ Ty slova jsou jako balzám na duši, co zaceluje staré rány.

„Kurevsky hodně tě miluju. A nechat si tě tady bylo vážně nejlepší rozhodnutí, co jsem kdy udělal.“ To už moje srdce nezvládlo a rozbrečela jsem se. Zasmál se, ale taky vypadal, že by brečel.

Znovu jsem se schoulila v jeho objetí. Po chvíli mi zašeptal do vlasů. „Měla by jsi spát.“

„Mhm, ty taky.“ Zamručela jsem, ale i tak jsem se nepohla.

Zvedl mě do náruče a nesl mě pryč. A nejdřív jsem si to vůbec neuvědomila, protože jsem si připadala jako na obláčku. Nevím jestli to je tím, že jsem unavená, nebo tím že můj život právě začal mít smysl, ale nedokázala jsem vnímat nic jiného, než jeho bušící srdce v hrudi, o kterou mám momentálně opřenou hlavu.

Donesl mě do našeho pokoje. Položil mě na postel a lehl si vedle mě. Dal mi pusu na čelo a vtáhl mě do objetí.

„Spi princezno.“ Zašeptal.

„Dobrou noc.“ Propletla jsem naše nohy a objala ho nazpátek.

Do té doby, než jsem ho poznala jsem nevěděla, co mi v životě chybělo. Teď už to vím. Byl to on. Byl to ten poslední člověk, do kterého bych to kdy neřekla.