Nejlepší Rozhodnutí

17.

Ashely

Zastavili jsme před nějakou luxusní restaurací. Matteo mi otevřel dveře a nabídl mi ruku. Chytla jsem se ho a ruku v ruce jsme zamířili dovnitř.

Ta restaurace je obrovská. Má hned několik pater a my jsme došli k výtahu, kde zmáčknul tlačítko, které je označeno jako VIP. Vyvezlo nás to úplně na střechu.

„Páni!“ Vydechla jsem z toho výhledu na město. Je to nádherný.

Sedli jsme si ke stolu úplně u kraje, takže nám nic nebránilo ve výhledu. Vzápětí k nám přiběhla malinká servírka. Bylo vidět, že já jsem jí absolutně nezajímala a že jí Matteova přítomnost rozrušila.

„Pane Martinelli! Jsme velice rádi, že jste nás poctil svou návštěvou. Co si dáte?“ Usmívala se na něj.

Ignoroval její otázku a zeptal se mě. „Víš, co si chceš dát?“

Chvíli jsem přemýšlela, než jsem kývla. „Slyšela jsem, že tu dělají skvělé tortellini.“

Přikývl. „Přines to dvakrát.“ Řekl číšnici aniž by se na ní podíval. „A ještě mi přines flašku whisky.“ Pak na mě nadzvedl obočí, abych si taky objednala něco k pití.

„Pro mě něco slabšího prosím.“ Podívala jsem se na Mattea a dovysvětlila. „Alkohol na mě působí rychle.“

Kývl a nijak to nerozebíral. Zato ta číšnice se potichu posměšně zasmála. Chtěla jsem to ignorovat, ale Matteo ne.

Chladně se na ní podíval. „Jdi! A přinese nám to někdo jiný. Dnes už tě nechci vidět.“ Řekl hrubě a přesto klidně až se z toho rozklepala. Nemůžu se jí divit. Na jejím místě bych se asi taky bála.

Odběhla pryč a Matteo se znovu otočil na mě. Musel si všimnout mého rozrušeného výrazu, protože změkl v obličeji a řekl. „Promiň..“

Jen jsem se usmála a mávla nad tím rukou.

Otočila jsem hlavu na stranu a užívala si výhled. Chladný vítr mi pročechrával vlasy a já si najednou uvědomila, že jsem šťastná. Od matčiny smrti, jsem měla problém cítit radost. A teď tady sedím s někým, kdo by měl být můj nepřítel a cítím se v bezpečí a šťastná.

I když mám odvrácenou hlavu, pořád na tváři cítím jeho pohled. Jako jemné mravenčení. Potvrdilo se mi to, když jsem se na něho otočila a setkala se s párem tmavě zelených, hypnotizujících očí. Mihla se mu tam nějaká emoce, kterou ale nedokážu určit. To se mi často nestává.

„Vaše pití pane Martinelli.“ Vyrušil nás hlas postaršího číšníka, jenž položil na stůl flašku whisky s vybroušenou skleničkou a přede mě nějaký koktejl.

„Jídlo bude za okamžik“ Řekl ještě než s mírnou úklonou odešel.

Rozhodla jsem se, že musím prolomit to napjaté ticho mezi námi, tak jsem začala malý rozhovor. Začal nevinně, kdy jsem říkala, že je to tu krásné a ptala se na obyčejné otázky. Po chvíli se to rozjelo a bavili jsme se úplně o všem.

Zjistila jsem, že i když vypadá na venek chladně a ne moc komunikativně, realita je úplně jiná. Naopak, se mi s ním povídá dobře. Taky jsem nečekala, že se budem bavit tak přirozeně. Jakobychom se znali už dlouho.

Máme také stejnou úroveň humoru. Trocha černého humoru spolu se sarkasmem. Takže jsme se oba smáli skoro celou dobu. A já jsem se nemohla nabažit toho jeho krásného úsměvu.

Jediná chvíle, kdy jsme na chvíli nemluvili bylo, když jsme jedli. A musím uznat, že to jídlo je božský. Nebo když jsme se koukali jeden druhému do očí. Nebyli to však žádná trapná ticha, ale spíš momenty, kdy jsme si uspořádali myšlenky a informace v hlavě. Momenty, kdy jsme si prostě užívali daný moment.

Po jídle jsme došli do auta. Zase mi otevřel dveře a přidržel mi ruku, když jsem nastupovala. Vždycky  si připadám skoro jako princezna, když se takhle ke mně chová. Jenže já žádná princezna nejsem. A tohle není pohádka. A právě proto se bojím, že pokud si přiznám svoje city k němu, tak si akorát ublížím. A to už nespravím.

Sám si sedl na místo řidiče a vyjeli jsme.

„Jseš si jistý, že můžeš řídit? Vypil jsi toho docela hodně.“ Zasmála jsem se. Já vím, že to co vypil by mě sice položilo, ale u něho to nejde ani poznat.

Taky se zasmál a nic na to neříkal. Vypadal, že přemýšlí, než se zeptal. „Chceš už domů?“

„Jak to myslíš?“ Nechápala jsem.

„No, vím o jednom pěkném místě a mohl bych tě tam vzít pokud chceš.“

Usmála jsem se. „Tak jo.“

Sleji jsme z hlavní silnice a za chvíli jsme se ocitli na lesní cestě. Za chvíli už dál nevedla, tak jsme šli pěšky. Bylo to po mechu mezi stromy, tak jsem si sundala boty, protože se v jehlách v lese opravdu chodit nedá.

Pěšky jsem šla jenom kousek, protože mě po chvíli Matteo zvedl že země se slovy "Nechci abys si poranila nohu." a nesl mě v náručí.

Došli jsme až na nějakou mýtinku. Tam jsme došli ke dvoum vysokým dubům. Za nima byl nějaký betonový kvádr na který mě posadil. Je to starý, zarostlý most, který už se dlouho nepoužívá a moc lidí o něm neví. Pod námi vede rušná silnice a je odsud vidět snad všude.

A i když je pod námi rušná silnice, tady nahoře jsou slyšet auta jen tlumeně. A přes cvrčky skoro vůbec.

Matteo si přisedl vedle mě. „Jak jsi tohle místo objevil?“ Zajímalo mě.

„Když jsem byl malý, měl jsem hodně míst, kam jsem se chodil na chvíli schovat před ostatními.“ Vysvětlil.

Chytla jsem ho za ruku a kochala se výhledem. Zase jsem na tváři cítila jeho pohled. Chvíli jsme seděli v tichu a na můj mozek začali útočit otázky, ne které jsem neměla odvahu se zeptat.

Proč se mě tu nechali i když už nemuseli? Proč je na mě tak hodný? Co bude, když otec zaútočí?

Všechno to pořádně nechápu. Ani svoje pocity ne a nevím co mám dělat. Taky nevím proč a jak, ale sedět tu s ním, jen tak v tichu mě i moje zběsilé myšlenky uklidňuje.

„Asi by jsme se měli vrátit. Už je pozdě a musíš taky spát.“ Řekl po dlouhé době ticha.

Zpět do auta mě zase donesl a usadil mě na sedačku spolujezdce.

Zatímco jsme jeli tmou domů jsem si opřela hlavu o okýnko a pozorovala všechno, co jsme míjeli.