Nejlepší Rozhodnutí

5.

Ashely

Dneska je den D. To znamená, že konečně opustím tohle toxické prostředí. Možná se i těším, ale nejsem si jistá. Vím jen to, že otec mi chybět nebude. Zatímco můj nejlepší kámoš jo.

Se Sergejem jsem v podstatě vyrůstala. Jeho rodiče pracují pro mého otce, takže on začal taky jakmile byl dost starý.

Byl a pořád je pro mě jako můj bratr, kterého jsem nikdy neměla.

Když jsme byli děti, hrávali jsme si skoro pořád. Dokud mamka žila, nebyl s tím problém. Hlídala mě zatímco jsem pobíhala po zahradě.

To se změnilo po její smrti. Otec mi nikdy nic nedovolil a bylo celkem evidentní, že ho štvalo, že mě má na starosti.

Časem jsem se naučila, jak obejít zákazy. Utíkala jsem oknem, když měl otec moc práce. Nebo jsem třeba dělala, že se jdu jen projít po zahradě, ale ve skutečnosti jsem šla do stáje, abych se učila jezdit na koni.

Dokonce jsem se i učila řídit. To mi otec taky zakázal, ale jeho muži mu nejsou zas tak věrný, jak si myslí. Vždycky byli věrní mé matce a po její smrti jsou věrní mně.

Hodí se to, protože mi pomáhají obcházet zákazy a byli to oni, kdo mě naučil řídit.

Samozřejmě, že otec žije v tom, že ho respektují, jenže opak je pravdou. Poslouchají ho jen protože musí.

Podle otce by správná žena, měla umět vařit a dělat všechny domácí práce. Měla by být klidná, mluvit slušně, neodmlouvat a nehádat se.

Až teď jsem si uvědomila, že se že mě snažil vychovat dokonalou manželku, co bude svého muže poslouchat na slovo. Hm. Zřejmě nedomyslel rizika toho, že se budu vychovávat sama.

Nikdy by ho nenapadlo, že jsem začala svůj vlastní, docela výnosný byznis. Byl moc zaneprázdněný na ta aby si všiml, že se z jeho dcery stal nájemný vrah.

Později jsem si také pořídila mobil, který jsem používala pouze na vyřizování zakázek. Také jsem si vytvořila nový účet na který mi posílají peníze. Takže nemá šanci něco zjistit.

Nikdo o tom nevěděl. Měla jsem mobil a kreditku dobře schovanou. Teď už to jesou v plátěné tašce, kterou si s sebou vezmu a ve které mám ty nejdůležitější věci, takže si jí ponesu sama a nespustím z ní oči.

Ozvalo se zaklepání na dveře a do pokoje vešla Juliet. Usmála jsem se na ní a pozorovala ji jak jde ke mně. Oplatila mi úsměv a zeptala se. „Jak se máte slečno?”

„Až na to, že si připadám jako kus nábytku na prodej, vzhledem k tomu jak rychle se mě otec zbavil to celkem ujde.” Mávla jsem rukou na znamení, že mi to je jedno.

Soucitně se na mě podívala a smutně se usmála. Popošla blíže ke mně a změnila téma.

„Kromě té rány na břiše vám nic není?” Ujišťovala se. „Nene,” zavrtěla jsem hlavou. „tentokrát jen břicho.” Přikývla a já si vyhnula triko, aby tu ránu mohla zkontrolovat.

„Vypadá to dobře.” Řekla po chvíli. „Ale stehy tam zatím musíme nechat přibližně ještě týden. Myslela jsem si to, tak jsem se zeptala vašeho otce, co s tím chce dělat.” Odmlčela se. Je jasné, že otec nechce aby to někdo viděl, takže mi nedovolí aby to vydával jejich lékař.

„A co říkal?” Zeptala jsem se zvědavě.

„Říkal, že to mám vyndat hned. A když jsem mu řekla, že nemůžu, že to není srostlé řekl, že to mám zalepit.” Odpověďela  nesouhlasně.