Nejlepší Rozhodnutí

31.

Ashely

Když jsem se probudila Matteo už vedle mě nebyl. Nebudu lhát, trochu mě to mrzí, ale nechal mi tu kytky, což je od něho milý.

Vstala jsem, i když se mi za boha nechce, a oblékla se do pohodlných, černých kraťasů a bílého tílka. Rychle jsem udělala svou raní hygienu a šla si pro nějakou snídani.

V kuchyni sedí Dan s Matteem u stolu s kafem a podávají si cigaretu. Ne. Oprava, to vypadá spíše jako joint. A oni nevypadají jako by měli zrovna nejlepší náladu. Proto hádám, že se něco posralo. Ale ptát se jich nebudu. Protože pokud budou chtít, tak mi to řeknou sami. A navíc jestli jsem se za svůj život něco naučila, tak to, že lidi, když jsou naštvaní, nebo prožívají jinou silnou emoci, nemyslí racionálně a dost často mohou říct, nebo udělat něco, čeho by později mohli litovat.

Vezmu si proto jogurt z lednice, opřu se o linku a z povzdálí je pozoruju. Zhulení by být neměli. Nejsou hloupí, jsou to inteligentní, cvičení mafiáni, co vědí kolik toho zvládnou. Takže se o ně nebojím.

Po chvíli Matteo vstal a pomalu se rozešel ke mně s nečitelným výrazem na tváři. Z nějakého důvodu mi v mysli vyskočil obraz mého otce, jak jde stejným způsobem ke mně aby mi něco udělal s děsivým úšklebkem na tváři. Ale Matteo by mi přece nic neudělal. Nebo, vážně neudělal? Ne sakra, teď není správná chvíle na overthinkování.

Když došel až ke mně natáhl ruku, načež jsem sebou trhla. Zastavil se v pohybu a ustoupil o krok dozadu. Já nechtěla, ale kurva, nevím jak s tím přestat. Je to můj zlozvyk, jenž ubližuje lidem, kteří mě mají rádi. Nejradši bych si dala facku. I když se tváří, že si toho nevšiml, moc dobře vím, že jo a že ho to mrzí.

„Oficiálně nám vyhlásil válku.“ Řekl Matteo prostě a bez emocí v hlase.

Matteo i Dan, oba se na mě významně podívali a čekají na mou reakci. Ani nemusí tu informaci dál rozvádět. Je mi jasné, že mluví o člověku, co mi nepřestane ničit život, ani když je na míle daleko. O mém otci. Můj otec vyhlásil válku mé rodině. Lidem, které miluji a na kterých mi záleží.

Nikdo jiný ve mně nedokáže vzbudit touhu vraždit a ubližovat tak silnou, že mi skoro zatmní mysl. Jen otec. Chci ho zničit. A chci aby trpěl. Nepřeju mu rychlou smrt. Přeju si ho  zničit tak moc, až si nebude přát nic jiného než konečně umřít.

Ale nemůžu se zase vydat svého otce najít a zničit ho, popřípadě zabít. Zkoušela jsem to jednou a můj plán se nedařil.

„Jak na tom jsme?“ Chci aspoň vědět, jaké jsou naše šance. Italská mafie je sice větší než ta ruská, ale ne o tolik. Navíc nevím jestli se od doby mého odjezdu něco nezměnilo. Nebo se mohl spojit s jinou mafií, která nemá Italy v lásce.

„Zatím zaútočil na dvě menší základny u pobřeží. U jedné se nám útok nepodařilo odvrátit.“ Vysvětlil Dan, abych byla trochu v obraze.

To jinými slovy znamená, že se držíme, ale zároveň je to vyrovnaný soupeř.

Podívala jsem se zpět na Mattea. „Co chceme dělat?“

„My? My se pokusíme jeho útok odrazit a zničit je...“ Nad ostrostí jeho hlasu jsem sebou škubla. „Ty? Ty nebudeš dělat nic. Budeš někde v bezpečí a určitě za ním nepůjdeš!“ Ani mě tolik neranilo to, že řekl to že zničí můj bývalý domov. Ani to, že mi zakazuje za otcem jít, to jsem ostatně i čekala. Ale to jakým ostrým, ledovým tónem mi to říká a zároveň to vypadá, jakoby mluvil s dítětem, mě více než vytáčí. Jediné na co jsem se zmohla v odpověď je tiché „Prosím?“

I Dan se tváří zaskočen, jako by nečekal, že mi Matteo je schopen něco takového říct. Matteo, který se ke mně chová vždy více než hezky a s respektem, se mnou teď mluví, jako bych mu svou přítomností byla na obtíž.

„Matteo-..“ Zavrtí Dan hlavou směrem k němu, čímž mu dává najevo, že by se měl na chvíli pozastavit nad tím co řekl.

Matteo ale očividně ještě pořád rozhozený se jen nevrle na Dana zadívá a výmluvně rozhodí rukama. „No co? Však jsem jen řekl, že zůstane tady a na tom trvám.“

Nevšímala jsem si dalšího Danova nesouhlasného kroucení hlavou a udělala krok k Matteovi, abych upoutala jeho pozornost.

„Omlouvám se, Pane.“ Poslední slovo jsem záměrně znechuceně spíše vyplivla než řekla a uklonila jsem se mu, načež jsem se otočila a odešla do pokoje. Tvrdohlaví můžeme být dva.

A já doufám, že si uvědomil, že takhle se chovat prostě nebude. Asi se na něj nemůžu zlobit, když vím, že to není jednoduché, vést mafii a udržet si nějaké postavení. Ale takhle by se neměl nechat rozhodit.

Šla jsem tedy do pokoje, ale na schodech jsem potkala Amču, která mi můj plán - zalézt do pokoje a trucovat, překazila. Vytáhla mě totiž na zahradu, abych si s ní povídala.

Je mi jí asi vlastně i líto, protože tady nemá s kým by si mohla hrát. Taky byla nucena dospět předčasně, i když ji tu rozmazlují a Matteo se jí snaží nahradit alespoň jednoho rodiče.

On je na tom vlastně ještě hůř. Musel převzít místo bosse celé mafie a navíc se postarat o sestru. Je to působivé, ale smutné.

Nicméně, jde poznat, že tu Amče chyběla i jiná žena, protože téma tohoto rozhovoru jsou právě ženy, kde se mě ptá na různé otázky, na které by jí ti dva chlapi jen těžko odpovídali.