Nejlepší Rozhodnutí

20.

Ashely

Ráno jsem se probudila se strašnou kocovinou. Bolí mě hlava tak moc, že mám pocit, jakoby se mi měla rozpadnout na tisíce malinkých kousků. Takže to už nikdo zpátky neposkládá.

Nemám energii na to vstávat, tak jsem se překulila ke kraji postele tak, abych spadla na zem. Doufala jsem, že mě to probere.

„Copak to děláš zlato?“ Ozve se tichý hluboký hlas.

Leknu se a otočím se. Matteo mě pobaveně pozoruje z křesla. Jestli mě ten pád neprobral, tak tenhle menší infarkt jo.

Sedla jsem si a chytla se za hlavu. Matteo vstal z křesla a došel ke mně. „Jseš v pohodě?“

„Naprosto.“ Řeknu sarkasticky, načež se zasměje.

„Už jsou dvě odpoledne. Chceš ještě oběd?“ Zeptá se mě a já si uvědomím, že jsem ani nesnídala. Ale hlad nemám. Možná to je tím, že jediné co cítím je bolest hlavy.

„Chci novou hlavu, protože tahle za chvíli praskne.“ Zaúpím.

Na to sáhne do kapsi a hodí po mně krabičku s prášky a ukáže na sklenici vody na nočním stolku.

„Děkuju.“ Zašeptám.

Prášky si vezmu rovnou dva a když si chci vzít ještě třetí, tak mi to sebere z ruky se slovy, že se prý nemusím zdrogovat. Nad tím protočím oči.

Vezmu si tepláky a tričko a jdu do koupelny. Opláchnu si obličej studenou vodou a sednu si na zem. Prostě tam čekám až ty prášky začnou účinkovat. Naštěstí jsem nemusela čekat moc dlouho, jelikož jsem nic nejedla a na prázdný žaludek působí rychleji.

Jakmile jsem schopná fungovat, začnu se dávat dokupy. Nějakým zázrakem se mi povede nevypadat jako po smrti když vyjdu ven. Jdu rovnou do kuchyně, protože mi kručí v břiše a začíná to být otravný. Teď jsou asi tři hodiny odpoledne a nikoho jsem nepotkala. To jsem ocenila, protože nemám náladu na to se s někým bavit.

I když nikoho nepotkat není zas tak těžký, když tu kromě pár lidí co tu buď vaří nebo uklízí a Matteovi rodiny nikdo není. I jeho muži nesmí chodit dovnitř a hlídají venku. Jediná výjimka je Daniel, ale ten patří také do Matteovi rodiny. Z pohledu na ně lze poznat, že jsou jak bratři. Jeden druhému věří se svým životem.

Je zajímavý pozorovat, jak tady doma se každý chová jinak než venku. Chápu to, a připadá mi to hezký. Venku jsou to všichni strašidení a obávaní mafiáni. Tady jsou to jen lidé, co mají vlastní život. Sice občas zapomenou žít, ale o to se ještě můžeme postarat.

Z misky s ovocem jsem si vzala banán a ani jsem se neobtěžovala si s tím sednout a prostě jsem to snědla ve stoje.

Opřená o linku jsem se dívala z okna a přemýšlela nad tím, že už tu jsem vlastně dlouho. Jsem tu ráda, ale i tak se mi stýská po Sergejovi. Přece jenom je to můj nejlepší kámoš už od dětství.

Ale je skvělý vědět, že někam patřím. Že o mě někdo stojí. Jen ten pocit, že se má něco pokazit už zas tak dobrý není. A pořád mě ještě neopustil.

Do kuchyně přijde Amča a zamíří rovnou ke mně. „Hledala jsem tě.“

Nadzvedla jsem obočí.

„Já vím že teď sice musíš mít strašnou kocovinou, protože včera si se opila vážně pod obraz, ale potřebuju se tě na něco zeptat..“ Odmlčela se, aby se nadechla.

„Jsme pozváni na nějakou oslavu. Bude tam více mafiánských rodin, ale nikdo s kým bych se mohla bavit.. No ono když tam budu nejmladší, tak se tam se mnou nikdo moc bavit nechce.. Nooo a tak mě napadlo, jestli bys nechtěla jít s námi? Prosím.“

Upřímně se mi nechce, ale taky mi je jasné, že Matteo nebude mít tolik času, aby se jí věnoval když tam bude určitě řešit pracovní záležitosti.

Proto jsem po chvíli přemýšlení nad klady a protiklady odpověďela. „Dobře.“

„Děkujuu.“ Zapištěla a poskočila si.

„Ami prosím.“ Zaskuhrala jsem a chytila se za hlavu. „To pištění museli slyšet i netopýři.“

„Promiň.“ Zasmála se a odskákala pryč. Bože jak já bych chtěla její energii právě teď.

Matteo

„A kde je?“ Zavrčel jsem na Dana.

Dneska ráno za mnou přišel s tím, že prý Annu nenašli. Utekla z klubu dřív než ji kdokoliv stihl začít vůbec hledat. Není hloupá a je sakra zákeřná.

„Nevíme. Někam se asi schovala. Ví, že to co řekla by se ti nelíbilo.“ Odpověďel.

„Jasně že se mi to kurva nelíbí. Kde vzala to právo o mně mluvit jakobych byl její?! A kde vzala právo na to Ashely vyhrožovat!“ Už jsem začínal křičet, tak jsem si radši sedl do křesla, abych neudělal něco čeho bych potom litoval. Cítím jak ve mně bublá vztek.

„Matty.“ Promluvil klidně Dan, který vycítil mojí vražednou náladu. „Oba víme, že se nemůže skrývat věčně.“ Ujistil mě.

„Dobře.“ Zhluboka jsem se nadechl a snažil se vypustit ty nebezpečné myšlenky.

Dan se na chvíli zamyslel a pak vypadal, že ho něco napadlo. „Hele, a co ta oslava co bude?“

„Co s ní?“ Promnul jsem si kořen nosu.

„Anna je vždycky na takových akcích. Dokonce i když nemá pozvání.“ Protočil oči.

„Ty myslíš, že tam bude?“

„Možná.. Bude tam alkohol a bohatí lidé, takže bych se nedivil.“

„Hm.. Teď nevím jestli to je dobře nebo ne.“

„Proč?“ Nechápal.

„Amča jde taky a neměla by se tam s kým bavit, tak přemluvila Ashely, aby šla s ní..“

„Počkej.. A ty se bojíš, že jí Anna něco namluví, nebo že Ashely Annu zabije?“ Zasmál se.

„To není vtipný!“ Zamračil jsem se na něj.

„Možná ne, ale je to pravda.“ Nepřestal se usmívat.

Chtěl jsem se hádat, že by to stejně neudělala, ale pak jsem si vzpomněl na toho muže z té uličky. Doteď jsem si neuvědomil, že je vůči nám vlastně hrozně ochranitelská.

„No, tak v tom případě to bude ještě zajímavý.“ Řekl jsem nakonec.