Nejlepší Rozhodnutí

2.

Matteo

„Kurva" zadával jsem a frustrovaně nakopl malý kávový stolek v mé kanceláři mezi dvěmi černými křesly a stejně barevným gaučem až se převrátil. Je mi jedno, že se při dopadu zlomil. Je mi jedno, že jsem si zbytečně způsobil bolest. Naopak jsem doufal, že mě to na chvíli rozptýlí od faktu, že se budu muset ženit.

Jsem boss tý největší mafie, ale stejně jsem neměl na výběr. Jak ironické.

Věděl jsem, že se jednou budu muset oženit, ale nevěděl jsem, že to bude tak brzo. Vždyť mi není ani třicet. Je mi jenom dvacet sakra. Nechci mít na krku nějakou rozmazlenou dcerušku svého rivala. Dělám to jen proto, že nemám na výběr.

Ruská mafie Bratva nám vyhlásila válku. A jedinej způsob jak válku zastavit, je vzít si dceru toho bezpáteřníka Nikolaje Ivanoviče. Normálně bych je nechal smést z povrchu zemského, ale momentálně si to nemůžu dovolit. Jsme pořád oslabeni z předešlého konfliktu s nějakou jinou italskou mafií, při kterém jsme zrušili jejich existenci.

A já vím že Ivanovič je úplně šiblej kokot, co se neštítí ničeho. Proto potřebuju víc času, abychom se připravili na válku, protože tohle manželství ji jenom odloží.

Taky potřebuju mít jistotu, že tu válku vyhrajeme. Už jenom kvůli své jedenáctileté sestře, které jsem slíbil, že ji ochráním. Snažím se jí vynahradit všechno, o co v dětství přišla. Bylo mi třináct, když naše matka zemřela při jejím porodu. Nikdy proto svou matku pořádně nepoznala a já vidím, že i přesto, že ji chůvy vychovávali pečlivě , jí chybí mateřský vzor. Já se jí snažím trochu nahradit alespoň otcovský vzor, neboť ten zemřel o dva roky později při jedné z misí.

„Čau šéfe" vtrhl do dveří Daniel, můj nejvěrnější muž a jediný přítel. Je o pět let starší než já a když jsem v šestnácti převzal mafii po otci, byl to on kdo mi vysvětlil jak to chodí a se vším mi pomohl. „Jak se těšíš na svatbu?" zeptal se mě s šibalským úsměvem. Pak jeho pohled zabloudil k rozkopnutému stolu a zpět na mě zatímco jsem ho vraždil pohledem.

„Oou.." řekl a zvedl ruce na znamení, že se vzdává „Sorry šéfe, vypadá to, že moc ne." konstatoval, jakoby to už dávno nevěděl.

„Co chceš?" zeptal jsem se rovnou, protože jestli přišel jenom aby si ze mě dělal prdel, tak bych mu musel rozbít hubu. Mám ho sice rád, ale taky mě občas neskutečně sere.

Jeho výraz zvážněl. „Hledal jsem co nejvíc informací o té dceři pana Ivanoviče, ale zjistil jsem jenom to co už dávno víme. Nikde žádné fotky, nebo záznamy, že by někde byla. Vypadá to, že si ji celých osmnáct let držel pěkně doma." Zvedl jsem obočí. „Celých osmnáct let ji nikdo neviděl?" zeptal jsem se, protože mi to přijde docela nereálné.

„Naposledy byla viděna před pěti lety na pohřbu své matky. Po tom už ne. Jakoby prestala existovat." podíval se do papíru, který držel v ruce, aby se ujistil. „Dobře," vydechl jsem „co teda víme?"

„Její jméno je Ashely Nikolajevna, známe její rodinu, osmnáct ji bylo před 8 měsíci, nemá žádné sourozence, má světle hnědé vlasy, modré oči a víc o ní nevíme." podíval se na mě nejistě. Sarkasticky jsem se uchechtl a dál to radši nerozebíral.

Když viděl, že nehodlám nic říkat pokračoval. „Pozítří máme u něho mít schůzku, abychom domluvili podrobnosti ohledně svatby. "

„U něho?" zavrtěl jsem hlavou „Přece nemůže čekat, že tam v klidu přijdeme, když nám ještě nedávno vyhrožoval válkou."

„Nad tím jsem taky přemýšlel.. " podíval se na mě „a ty tam rozhodně nesmíš jet. Všichni víme, že si přeje tvojí smrt..” nervózně se podrbal za krkem. Moc dobře ví, že se nechci schovávat. Ale zároveň má pravdu, mohla by to být past.

„Chceš po mně, abych se schovával jako nějakej zbabělec?" zeptal jsem se a čekal na to co řekne, protože to vypadá, jakoby dostal nápad.

„Možná... " odmlčel se „bys tam mohl jít, ale musel by jste se vydávat za jednoho z našich mužů."

Tohle je upřímně dobrej nápad. Nikoho z mých mužů zabíjet nebude, to by se mu nehodilo do našeho obchodu. Moc dobře vím, že mu jde jen o moc a tohle je jeho způsob, jak ji dostat. „Dane.. To je geniální.”

Pochvala mu evidentně udělala radost. Protočil jsem oči nad tím, že se Daniel po mých slovech zatvářil jak malý dítě, když mu pochválíte obrázek.

Vzal jsem od něho papíry před tím než odešel, abych se na to mohl znovu v klidu podívat.

Usadil jsem se do koženého křesla za stolem zatímco Daniel odešel dělat svou práci.

Nic zajímavého jsem v těch papírech nenašel, tak jsem šel dělat taky svoji práci. Otevřel jsem černý notebook a chtěl začít něco dělat, když někdo otevřel dveře.

Dříve než jsem stihl cokoli říct, do dveří vtrhla Amélie. Moje sestra.

Vážně. Umí tady někdo klepat?!

Amélie o svatbě ví. Když se to poprvé dozvěděla, vypadala nadšeně, ale to jen do té doby, než zjistila pravý důvod proč. Řekl jsem jí to. Chtěl jsem aby neměla falešné naděje.

Sice mám docela nabitý program, ale na ní si čas udělám vždycky. Tak jsem odsunul počítač stranou.

Podíval jsem se na ní. „Potřebuješ něco?” snažil jsem se znít mile, zatímco ona šla dovnitř ke mně. Měla nečitelný výraz, ve kterém se objevilo trochu smutku. Bál jsem se, že se třeba něco stalo, ale to co udělala, mě překvapilo.

Objala mě. Neřekla nic, prostě je přišla a objala mě. Nevěděl jsem jak reagovat, tak jsem jí jednou rukou hladil po zádech a čekal, až něco řekne.

Po několika minutách konečně promluvila. „Já vím, že se ženit nechceš a že to děláš i kvůli mně a mému bezpečí. A nesnaž se to zapírat.” podívala se mi do očí.  „Ale nechci, aby jsi byl smutný.” dodala ještě.

Měla pravdu s tím, že se nechci ženit, ale s tím, že jsem smutný už pravdu neměla.

Já jsem frustrovaný, ne smutný. Protože se z toho manželství můžu dostat, jakmile vyhrajeme válku, která je neodkladná.

„Neboj” ujistil jsem ji. „Kdyby byla špatná, tak se jí můžeme zbavit po tom co to s jejím otcem ukončíme.” mrkl jsem na ní povzbudivě.

„Dobře” usmála se. „ale pokud bude dobrá, tak si jí necháme, žejo?” zeptala se už veseleji.

„Klidně.” odpověděl jsem a ona mě konečně pustila z její náruče.

Nemám moc rád blízký kontak s lidmi, ale ona je výjimka. Ona je moje rodina a svoji rodinu mám a vždy budu mít na prvním místě.

Amélie vypadala spokojeně s mojí odpovědí a vydala se zpět ke dveřím. Když je za sebou zavřela, já jsem konečně začal pracovat. Začal jsem tím, že jsem si stáhl seznam všech Ivanovičových nemovitostí a veškerého jeho majetku. Chci o tomhle sráči vědět co nejvíc.