Nejlepší Rozhodnutí

26.

Matteo

Už je to víc jak půl hodiny, co jsem se zavřel ve své kanceláři a sesypal se do křesla. A začínám si myslet, že jsem to trochu přehnal. Samozřejmě, že nevěřím tomu, že by to udělala. Ale stejně tak nevím, kde byla. Mohlo se jí něco stát. A proč to vůbec neřekla? Bože.

„Matteo!" Vtrhnul dovnitř Dan a já nadskočil. Taky by mohl kurva už klepat.

Chtěl něco říct, ale pohled mu zabloudil k mému pořád trochu krvácejícímu ramenu. No jo. Na to jsem úplně zapomněl.

„Měl by sis to nechat ošetřit."

„Ale to není to, kvůli čemu jsi přišel." Přeměřil jsem si ho pohledem.

„Ne to není, ale kdybych ti to řekl rovnou, tak by sis to neošetřil vůbec a to nebudu riskovat takže volám Rudolfa!"

Ani mě nenechal začít protestovat a už volala našemu osobnímu lékaři. Ale to co řekl mě zarazilo.

„Co se stalo?" Zeptal jsem se hned jakmile to zavěsil.

„Řeknu ti to hned, jakmile nebudeš krvácet."

„Proč musíš být tak tvrdohlavej?!"

„Protože ty by ses o sebe jinak nepostaral."

Protočil jsem očima. Má pravdu. Zase. To ale nemění nic na tom, že to chci vědět hned. Ať je to cokoliv, ví, že kdyby mi to řekl, tak bych tu nezůstal sedět. Podle toho soudím, že to bude něco důležitého.

Rudolf přišel během pár minut. Zaklepal, ale nezdržoval se čekáním, až ho pozveme dovnitř, prostě vešel rovnou dovnitř.

Dan mu po telefonu řekl základní informace ohledně toho co se stalo, proto šel rovnou k věci.

Vyndal mi kulku, co zůstala v ráně, dezinfikoval a zašil mi ji. Nakonec ji ještě pro jistotu zalepil, aby se mi nepotrhali stehy, protože prý nevydržím chvíli v klidu.

Když konečně odešel, otočil jsem se na Daniela. „Tak spusť." Pobídl jsem ho aby mluvil.

Najednou se začal tvářit nejistě. „No, jak jen začít... Ashely se ptala, co se stalo a tak, tak jsem jí to řekl..."

Jasně, že jí to všechno nabonzoval.

" Noo a víš co... Nejdřív byla smutná a naštvaná zároveň žejo no..."

„Ty vole Danieli! Vymáčkni se už konečně!" Moje trpělivost už na hraně.

„Pak najednou jakoby přepla. Všechny ty emoce prostě zmizeli a ty vole, ona umí být děsivá."

„Co?" Nechápavě jsem se zeptal.

„Přirovnal bych to k tomu, jak jsme tenkrát vyslýchali toho muže a ona ho vyděsila."

Jo, tenkrát vyděsila i mě. Ten chladný hlas, kterým mluvila byl děsivý. A to jak rychle přepínala mezi tím něčím a jejím normálním, milým a starostlivým já, taky.

„Jo, doteď nevím, co mu řekla." Zamumlal jsem.

„Eeeh. Jo a jaksi před chvílí odjela..." Nejistě mě pozoroval.

„Co prosim?" Nadzvedl jsem obočí.

„No, nejdřív chtěla jména těch dvou a potom se sebrala, na chvíli zmizela v pokoji a když vylezla měla zbraň."

„Zbraň?!"

„Aa sebrala ti motorku... Odjela..."

„Co kurva? A to je jako plánuje zabít, nebo co ty vole?" Řekl jsem, ale nemyslel jsem to vážně. Jenže podle toho jak se na mě Dan podíval, tak on si to myslí.

„Danieli. Nemyslíš si to doufám, že ne?"

„Nooo... Určitě si s nima nejela popovídat." Rozhodil rukama.

Pak bylo chvíli ticho. Oba jsme se na sebe dívali, aniž by jsme cokoliv řekli, ale bylo to více než několik slov. Přerušil jsem to napjaté ticho tím, že jsem promluvil. „Do prdele!. Zjisti mi kde jsou." Na to jen kývl a odešel.

Jakmile se za ním zavřeli dveře jsem frustrovaně vydechl. Co se to tu kurva děje? Myslel jsem si, že už o ní vím všechno, ale vypadá to, že mě nepřestane překvapovat. Ani nevím, co si mám myslet. Tohle mi bude muset vysvětlit. Opravdu by někoho zabila? Nejdřív jsem tomu nechtěl věřit, ale když se nad tím zamyslím, tak už to jednou vlastně udělala. Bez mrknutí oka zabodla nůž do muže co na mě a Dana mířil zbraní.

„Mám polohu motorky, na které odjela." Vytrhl mě ze zamyšlení Dan. Ani jsem ho neslyšel přicházet. „Je u Angels baru."

„Tak jedem." Vstal jsem a šel k autu s Danem hned za mnou.

Když jsem celou dobu, co jsem řídil porušoval snad všechna pravidla silničního provozu, dojeli jsme tam za 15 minut. Bojím se ale, že jedeme pozdě.

Motorka stála zaparkovaná u zdi, vedle popelnic. Chtěli jsme jít dovnitř, do baru, ale Dan se najednou zastavil.

„Co?" Zeptal jsem se ho.

„Támhle..." Ukázal prstem k těm popelnicím. „to je ona."

Podíval jsem se kam ukazoval a uviděl tam osobu celou v černém oblečení, jak něco vyhazuje do jedné z těch popelnic. I když snaží se nacpat je pravděpodobně víc padnoucí.

Rozešli jsme se tam a když jsme byli blízko, prudce se otočila. Poznala nás a úplně zamrzla. Sundala si šátek, který zakrýval její obličej. Další asi dvě minuty jsme na sebe všichni jenom v tichu koukali. Ticho přerušil až Dan. „Teď je ten moment, kdy nám řekneš, co se stalo."

„Asi jo..." Povzdechla si nervózně. „No, tak... Jsem se o ně postarala."

„Co to znamená konkrétně?" Zeptal jsem se.

Otočila se k popelnici. „Noo... Oni. Jsou. Tam. Vevnitř..."

Nadzvedl jsem obočí. Dan popelnici otevřel a podíval se dovnitř. Chvíli tam zíral a pak se otočil zpět na nás. Ve tváři měl údiv. „Kurva." Zašeptal uznale směrem k Ashely, která se nervózně zasmála. Podíval jsem se tam taky a spadla mi brada. Když řekla, že jsou vevnitř, nemyslel jsem si, že tam budou po částech. Čekal jsem, že budou aspoň v celku, ale toto...