Nejlepší Rozhodnutí

16.

Ashely

Včera jsem po cestě usla, tak mě Matteo přenesl do pokoje. Když jsem se pak ve tři ráno vzbudila už jsem znovu neusla a protože on spal s rukou obmotanou kolem mého pasu, tak už tu asi dvě hodiny koukám do stropu a přemýšlím, co bude dál.

Chtěla jsem se otci vydat, ale nevyšlo mi to. Alespoň jsem nám zařídila přístup k informacím skrze jeho lidi, kteří jsou věrní mně.

Když jsem ho s Danem viděla v té uličce, bála jsem se, že na mě bude naštvaný. Místo toho vypadal, jakoby byl rád, že mě našli tak rychle.

Zpátky sem jsem s nimi šla dobrovolně i proto, že mi bylo jasné, že kdybych znovu utekla, tak by za mnou šel znovu. Bylo mu to vidět na očích. A tím bych je vystavila zbytečnému nebezpečí. Vždyť i včera ho málem ten chlap zastřelil, protože byli rozptýlení mnou. Naštěstí to dopadlo ještě dobře. Teď ale odmítám cokoli riskovat. Potom co se moje srdce na chvíli zastavilo, když jsem viděla jak na něj míří zbraní.

„Jak dlouho už nespíš?“ Promluvil Matteo vedle mě ještě chraplavým a rozespalým hlasem.

„Chvíli.“ Odpověďela jsem.

Sedl si a podíval se kolik je hodin. „Je teprve šest. Ještě můžeš spát.“

„Mhm.“ Souhlasila jsem, aniž bych odtrhla oči od stropu.

„Je všechno v pohodě?“ Zeptal se a pozoroval mě.

Podívala jsem se na něj a kývla. Tvářil se trochu strostlivě.

Po chvíli co si mě prohlížel, jako by mi nevěřil si s povzdychnutím lehl na záda vedle mě. „Je mi jasný, že nebudeš chtít být celý dny zavřená tady, ale dokud je tvůj otec ve městě nesmíš za zeď..“ Na chvíli se odmlčel.

„A proto mě napadlo, že bych tě mohl vzít do jedný z mých restaurací. Tam si netroufne a budu tě mít na očích. Zároveň se dostaneš i na chvíli ven, takže jsem myslel, že bys třeba chtěla.“ Řekl lhostejným hlasem, ale všimla jsem si jak se na mě s očekáváním v očích podíval, když to dořekl.

Podívala jsem se mu do očí a lehce se zasmála. „Matteo, jestli jsi mě chtěl pozvat na večeři stačilo říct. Já bych tě neodmítla.“

„Takže půjdeš?“ Ujistil se.

„Ráda.“ Usmála jsem se a on mě chytl za ruku pod dekou. Tak jsem si jeho ruku přitáhla k hrudi a přetočila se na bok.

Ani jeden jsme už neusnuli, ale leželi jsme takhle ještě asi hodinu. Pak jsme vstali, převlékli se a šli si pro jídlo.

Udělala jsem sobě a jemu kafe, zatímco on udělal vajíčka na pánvi. Snažili jsme se být potichu, protože ostatní ještě spali.

Sedli jsme si vedle sebe ke stolu a začali jíst.

„Mmm. Ty vaříš vážně dobře, víš to?“ Řekla jsem po tom, co jsem ochutnala první sousto.

Neřekl nic, jen se na mě usmál. Má nádherný úsměv. Měl by se smát častěji. Ne pořád vraždit všechny pohledem.

Když jsme dojedli, odnesla jsem nádobí do myčky a zrovna v tu chvíli přišla do kuchyně rozespalá Amča v pyžamu.

Jakmile mě uviděla rozběhla se ke mně a skočila na mě a objala mě. „Takže tě našli.“

Zasmála jsem se. „Jo.“

„Všichni jsme se o tebe báli. To už znovu nedělej!“ Přikázala mi.

„Všichni?“ Nadzvedla jsem obočí.

„Jo. Dokonce i Matteo byl úplně vystreslej.“ Zamumlala mi do ramene, než mě pustila.