Nejlepší Rozhodnutí

4.

Matteo

Daniel a Nikolas sedí na kožených křeslech u nového stolku zatímco já přecházím po své kanceláři tam a zpátky.

Jsou to mí dva nejlepší a nejvěrnější muži a já jsem si je sem zavolal, abych jim oznámil dnešní plán. Daniel už ho zná, ten ho se mnou včera vymýšlel u flašky whisky. Nikolas zatím ale neví o co jde, takže ho musím zasvětit.

„Takže." konečně jsem se zastavil. „Za tři hodiny musíme být u Ivanoviče." opřel jsem se o svůj stůl. „Pojedeme tam my tři, ale dovnitř to domluvit půjdete jen vy dva. Já budu venku u auta, nesmím riskovat, že mě pozná."

„A my ti budeme psát všechno důležitý, co řekne." dodal Daniel.

„Přesně tak. To budeš mi za úkol ty Nikolasi. Dane, ty víš co máš dělat, takže s ním budeš domlouvat vše potřebné. A kdybys náhodou něco nevěděl prostě mi napište."oba kývli na znamení, že chápou.

„A nezapomeňte, až tam budete snažte se nenápadně zjistit co nejvíce informací, které by nám mohli pomoci je porazit. Jeho slabiny, prednosti, prostě cokoliv. A o jeho dceři taky něco zjistěte. Chci vědět koho si to kurva beru." napil jsem se whisky co jsem měl na stole ještě že včera.

„Tak teď se běžte připravit a Nikolasi, detaily ti vysvětlí kdyžtak Dan." oznámil jsem ještě.

„Spolehněte se šéfe." snažil se Dan odlehčit situaci a ještě mi zasalutoval než za sebou zavřel dveře.

Musel jsem se usmát. Dan je sice můj nejlepší přítel, ale já ho beru jako rodinu. Jenom jsem mu to nikdy neřekl páč já nejsem úplně ten typ člověka co vám řekne, že vás má rád. Když mám někoho rád, nebo mi na někom záleží, prostě se k němu podle toho budu chovat. Třeba tím, že ho budu chránit. A to je to, co dělám. Chráním svoji rodinu.

~~~

Zastavil jsem na příjezdové cestě u vily Ivanoviče a vypnul motor. Podíval jsem se na své muže a ti kývli na souhlas.

Vystoupili jsme z auta a já se rychle rozhlédl kolem. Vila byla veliká, ale ne větší než ta moje. Byla asi tří patrová. Vchodové dveře byli prosklené a bylo vidět dovnitř, kde vypadá to luxusně.

Nic podezřelého jsem neviděl, ale stejně budu pozorovat každý šustnutí. Tomu šílenci nevěřím ani nos mezi očima.

Vchodové dveře se otevřely a vyšel Nikolaj Ivanovič a za ním tři jeho muži. Byli ozbrojení, ale to my ostatně taky.

Všichni tři jsme byli oblečeni stejně. Černý oblek s černou košilí pod kterou jsme měli schovanou neprůstřelnou vestu, šátek přes pusu, aby nám nebylo vidět do obličeje a zbraně.

Nikolaj se falešně usmál „Vítejte! Slyšel jsem, že váš šéf nemá čas, ale co už. Určitě vám řekl co máte dělat, že?" spustil na nás a my na něj současně kývli.

Začal si s námi podávat ruku a Daniel se ujal slova. Přesně jak jsme si to domluvili. „Dobrý den pane." začal „Ano, bohužel má moc práce a ano, byli na dány instrukce." Pak kývl na nás „Tohle jsou Nikolas a Mathyas." pozměnil moje jméno. „A já jsem Daniel." představil nás.

Pak se nadechl a pokračoval. „Bylo nám nařízeno, že Mathyas má čekat u auta a Nikolas má psát našemu šéfovi všechno na čem se dohodneme, aby to případně schvalil a nebo zamítl." Odříkal z paměti naučnou řeč, co jsme si připravili po cestě.