GOD • Avengers (Kate2)

1. Jehličí

Zdravíško! 

EDIT 2020: Divoká předmluva z roku 2015 raději smazána. Stručně jsem se v ní pokusila sdělit, že doufám, že se vám kniha bude líbit. ♥

**Kate**

„Slečno Starková, můžete na moment?" ozval se profesor od svého stolu a prstem mi naznačil, abych přišla blíž. Neumělecky jsem shrnula zápisky do tašky a poklusem za ním přispěchala. Možná jste si všimli malé změny ve jméně, Tony neústupně trval na tom, že se musím zbavit příjmení, které mi dala má matka, a přijmout to jeho. Moc jsem neprotestovala, protože Mosley bylo stejně jenom falešné krytí.

„Ano, pane?" ohlásila jsem se jako vzorná studentka, což jsem kupodivu po celé dva semestry byla. 

Celou minutu se s brbláním přehraboval v hromadách papírů, které si na každý seminář přitáhl a zase odtáhl, aniž by použil víc než jeden. Byl to podivín, což okatě vyzdvihl svým „slavnostním" úborem, který si na poslední setkání se studenty vzal. Panu Brownovi je třicet pět, ale kostkovanou vestu nepochybně zdědil po svém pradědovi a manšestrové kalhoty barvy sépie zase po matce. Trochu mi připomínal doktora Bannera, když jsem ho poprvé potkala. Jako by geniální lidé už neměli v hlavě místo pro vkus. 

„Kam jsem to jenom... ahh, tady je to," řekl konečně a napřímil se. V dlaních držel zažloutlé složky s ohnutými rohy. Co to asi bude?

„Minulý týden jste chybě, jistě pro to byl závažný důvod, každopádně jste minula rozdělování letních projektů," oznámil mi a podal mi onu složku, která nepochybně skrývala zadání. 

Každý vyučující znal pravý důvod mé neskutečně velké absence a tolerovali to, i když jejich porozumění bylo nejspíš částečně či úplně vynuceno Tonyho štědrými dary. SHIELD si nárokoval nehorázné množství mého času. To byly pořád porady, menší akce a vývojové projekty rozmanitého vybavení. Za celý rok jsem se nezastavila. 

„Co to je?" zeptala jsem se a složku otevřela. U názvu projektu jsem polkla. Opatrně jsem k Brownovi vzhlédla, ale nesystematicky si rovnal papíry a dělal, že neslyší. Mým úkolem bylo sestrojit ten nejsložitější přístroj, co člověka může napadnout. Mohla bych být schopná sestrojit ho po mnohaletém výzkumu, ne během letních prázdnin. Profesor nám o něm říkal, zatím ho nikdo nesestrojil tak, aby vůbec fungoval.

Bylo to něco mezi strojem času a mikrovlnkou. Brnkačka.

„Lehké práce se rozebraly okamžitě, tahle vždycky zůstane, ale jelikož jste studentka navíc, připadla vám," objasnil mi, jak se věci mají. Povzdechla jsem si. Těšila jsem se, že se Stevem někam pojedeme, ale jak to tak vypadá, budu celé prázdniny trčet ve Stark tower a hrát si na šíleného vynálezce.

Brown za to ale nemohl, a tak jsem se na něj vděčně usmála. „Děkuju, přeji pěkné prázdniny."

„Vám také, slečno," rozloučil se a dál skládal stránky na sebe.

Vyšla jsem před univerzitu, přeskočila řetízek, který nám měl zabránit chodit po trávě, což mě vůbec neodradilo po ní běžet. Konečně volno! Škola byla úžasná, ale pauza byla rozhodně namístě. 

Po cestě domů jsem se rozhodla pro zastávku ve Starbucks, počasí si vyžádalo ledové kafe. Uvnitř to vonělo jako vždycky, kolem stěn seděli lidé a za vřískotu dlouhé fronty se snažili o četbu. Když jsme u té fronty, musím přiznat, že to tam vypadalo, jako by dávali něco zadarmo. Mohla jsem být tak třicátá. Podrážděně jsem si odfoukla ofinu z oči a pokorně se postavila na úplný konec.