GOD • Avengers (Kate2)

34. Lhostejný kukuč bestie

Vytoužený spánek, po kterém jsem tak snila, vůbec nebyl klidný. Zdál se mi totiž sen, který až podezřele připomínal halucinace vyvolané jedem Gullveigského štíra. 

V tom snu jsem stála uprostřed rozbořené a hořící newyorské ulice. Vše halil dusivý dým a oblaka prachu, já tam však stála tak, jak jsem usnula - rozcuchaná a ve Stevově tričku s Godzillou, které vzal neznámo kde. Z stran se ozývaly zvuky boje, zahlédla jsem dokonce probíhající postavy, někteří byli bezpochyby agenti SHIELDu, jiní byli civilisté či policie. A k mému nesmírnému úděsu sem tam prolétla i banda šupináčů. Nebylo těžké je poznat, když se sami moc nelišíte. 

Hluk se ozýval odevšad, ale když mi kolem ucha prosvištěl šíp rychlostí kulky, vyděšeně jsem padla na kolena. Otočila jsem se k nepříteli, ale byl to Hawkeye. A ten nikdy nemine, nestřílel po mně. Jeho skutečný cíl dopadl kousek přede mě, ošupinovaný muž s šípem v oku. Hnus. Ovšem jeden z mála způsobů, jak šupináče skutečně zabít, protože je to často jediné místo, které není chráněno. 

„Kapitáne, blížím se k cíli, jak jste daleko?" zvolal Steve, nejspíš ke miniaturnímu sluchátku v uchu. Vstala jsem, že se ho zeptám, co se děje, ale oběhl mě, jako by mě ani neviděl. Což nebylo možné, když jsem stála přímo před ním. 

„Jsem tady!" křikl zadýchaně Steve, když v bleskové otočce lámal vaz jednomu z nepřátel jenom pár metrů daleko. Nechápu to, co je to za armádu?

„Podle Natashy se blíží k nám, bude tu každým momentem," varoval Clint svého přítele a odstřelil dalšího šupináče, který se na ně vyřítil z prachové clony. Kdo se blíží? Jaký cíl? Moje matka? Zdálo se mi zase o ní? Popošla jsem trošku blíž k nim, abych je přes nové mračno bordelu vůbec viděla.

A pak jsem ji uviděla, štíhlou dívku s povýšeným výrazem, tmavými vlasy a zlatýma očima. Z prachu jsem vyšla já. No, ne tak úplně já, spíš moje zlé já, kouřové stíny, bojovně vyčesané vlasy do ohonu a černé těsné oblečení, které snad mělo zdůraznit volbu, postavit se na stranu temna. Vypadala jsem dobře, ale že jsem se na ty dva usmívala, jako bych nad nimi měla naprostou kontrolu, se mi líbilo už méně.

„Jonasonová," zavrčel nepřátelsky Clint a namířil na mé druhé já šípem, ale setkal se jenom s posměšným úšklebkem. Věřila si, že by jeho útoku odolala lépe než její chladnoucí kolega. 

„Tak si říká moje matka, pane Bartone," odfrkla si pohrdavě. „Děláš, jako bychom se neznali." Protočila nad tím banálním problémem oči a přehodila si vyžehlený culík na druhé rameno. Pro změnu jsem protočila oči já, proč všechny obšťastňuje takovými kecy?  

„Kate," opravil se Clint očividně nerad a být jen o trochu blíž, slyšela bych jeho zuby skřípat. 

Koukla jsem na Steva, co si o tom celé myslí on, ale přestože se na mé druhé já díval, jeho pohled byl čistě profesionální. Jeho oči neprozrazovaly sebemenší pozitivní emoci k mému zlému dvojčeti. Neznal ji tak, jako zná mě. 

V ten moment jsem si uvědomila, že svět analyzuji naprosto vědomě. Bylo to tak živé, jako bych na zničené ulici skutečně byla, cítila jsem chlad na mých odhalených nohách, pod bosými chodidly mě tlačily kamínky. Mé vědomí nebylo zkresleno nevědomím, svobodně jsem u toho myslela, vše jsem bděle vnímala. Musím zavolat Thorovi, jestli může mít jed takovéto následky.

„Kde je tvá matka?" houkl na ni přísně Steve. Kolem stále zuřily boje a jemu tohle tlachání trhalo žíly. Už určitě toužil vyrazit na pomoc chudákům policajtům. 

„Nestačím vám snad?" zeptala se a já si za ni opravdu připadala trapně, ovšem určitě nezdržovala bezdůvodně. Jinak to není možné.

Zamračila jsem se na ni a založila si paže. Nelíbila se mi. Sice se chovala jako já, ale nebyla mnou docela. Co  se muselo stát, abych skončila takhle? Nejpravděpodobněji se matka dostala k obloukovému reaktoru sama a nemusela mě vysílat po dětských domovech a následně k Tonymu, abych ten recept nevědomky odcizila. Zůstala jsem tedy u ní a kula s ní pikle na Tonyho zkázu. Bylo mi jí vlastně docela líto.