*Steve*
Políbila mě. Úplně bezostyšně mě políbila!
Ta skutečnost mě dočista ochromila, což mělo za následek, že mé zaváhání pochopila jako spolupráci. Hlava mi nemohla pobrat, proč by to dělala, proč zrovna teď? Proč vůbec? Byl jsem z ní tak vykolejený, že jsem se od ní odtrhl až po dlouhých vteřinách. Bylo to opravdu příliš dlouhé.
„Ehm," vydechl jsem zaraženě a nevěděl pořádně, jak na to reagovat. Pohledem jsem zůstal viset na lampě, která navzdory všemu tomu betonu kolem zarostla řídkým břečťanem.
„Já-moc se omlouvám," vyhrkla, jakmile si všimla mé zaťaté čelisti. Sklopila pohled a podezřele pomalinku stáhl ruku z mého krku, čímž vytvořila husí kůži snad v okolí jednoho metru. Odolal jsem nutkání oklepat se a zase vyrazil na cestu. Doufal jsem jenom, že nás nikdo neviděl, to by mi zadělalo na nepěkné problémy. Už tak jsem byl v situaci, do které jsem se nikdy nechtěl dostat.
Sanitky už naštěstí stály na smluveném místě, možná zbytečně daleko, ale umínil jsem si zdolat tu vzdálenost kvapem, motivovalo mě, že ji konečně položím a tak nějak se zbavím provinění, které jsem cítil. Chtěl jsem ji naložit do vozu a rychle se ztratit, řádně znervózňovala, ale ona mě stihla ještě během cesty uvést do rozpaků.
„Víte, to asi ta panika. Ta noha a emoce, znáte to," zasmála se tiše a plaše vzhlédla. Zamračil jsem se, mrška se dělá plachou a pak po vás takhle skočí. Někoho mi připomínala.
„Nic se nestalo," uklidňoval jsem ji i sebe, s naprosto očividnou snahou o chladný odstup. To jí ale nevyhovovalo.
„Pro vás nic neznamená, když vás žena políbí?" zdála se být dotčená, že její akce nepřinesla více nadšení z mé strany. Zaskočila mě tak, že jsem zakopl a obrubník, ale vyrovnal jsem to. Cože?
„Znamená, ale ne vždy je to... pozitivní." Tak jo, to neznělo moc logicky, ale byl jsem z ní celý pomatený. Myslel jsem to tak, že mám přítelkyni, a když mě políbí jiná žena, cítím se provinile.
Jakmile si uvědomila, co tím myslím, rozbrečela se a já si povzdechl. Proč to tak prožívá? Nechtěl jsem ji ponížit nebo ranit, neumím reagovat na ženský pláč, je to jako... jako by brečela vaše matka, kvůli něčemu strašnému, co jste udělali, a vy se na to musíte koukat. Je to prostě moc intenzivní. Duširvoucí.
Došel jsem ke skupince záchranářů, kteří nás už s obavami vyhlíželi a z bezpečné vzdálenosti sledovali boj.
„Kapitáne," pozdravil mě jeden starší s pečlivě upraveným knírkem, co vypadal velmi seriózně a šel převzít případ. Byl jsem rád, že nezasahuje klasická záchranka, tihle napůl agenti a napůl doktoři mají své kouzlo, když dojde na vypjaté a nebezpečné situace.
„Co se stalo?" chtěl vědět druhý z nich, malý muž s končetinami jako párátky. Poznal jsem se v něm, tehdy před sedmdesáti lety.
„Spadla na střepy," řekl jsem stručně. Že jsem ji tam strčil já, tím už jsem se tolik nechlubil.
„Jeden jste jí vyndal?" vyzvídal dál ten menší, když jsem dívku položil na připravené lehátko, jako by to snad neviděl sám.
„Ano, byl to velký kus skla. Už musím jít zpátky," konec jsem pronesl tišeji směrem k dívce, která se zdála být smutná, ale naštěstí už nebrečela.
„Kdybyste měl v následujícím týdnu čas, zastavíte se v nemocnici?" zeptala se s neskrývanou nadějí.
Ztuhl jsem. „Nevím, jestli je to úplně...." Jak se proboha odmítají ženy, které vrhají štěněčí oči?
ČTEŠ
GOD • Avengers (Kate2)
Fanfiction"Když jsem si znovu usrkla ze svého kafe, zastavila jsem se, protože jsem si cákla na kraťasy. Kdybych to neudělala, asi by nakonec všechno dopadlo úplně jinak. Každopádně jsem to udělala a zaslechla šustění listí." Probíhá kompletní úprava. - 2021 ...
