GOD • Avengers (Kate2)

10. Zlaté duny

Tu noc se mi zdál podivný sen.

Šplhala jsem se na písečnou dunu. Tedy písečné to moc nebylo. Každé zrníčko bylo ryzí zlato a každý kamínek drahokam. Vylezla jsem na vrchol a rozhlédla se po okolí. Zlaté hory se táhly, kam jsem jenom dohlédla a mezi nimi ležela malá oáza. Taková ta iracionálně malinká, desetimetrový kruh s jezírkem a palmami, exotickými rostlinami a živočichy. S podivem, že se tam všechno vlezlo. Navíc, když na břehu tábořili Avengers.

Seběhla jsem dunu až k nim, kde jsem se s šokem zastavila. Avengers to sice byli, ale ve špatném věku. Desetiletý Tony s černou bradkou a knírkem kolem mě proběhl s šíleným smíchem. Cože?

Thor s Jane si dávali pod ohnutou palmou docela nechutného francouzáka, oba středoškoláci. Banner si kopal hrob na vzdálenějším břehu a měl dokonce nachystaný náhrobek. Typická deprese dvanáctiletých. Natasha se slunila v téměř normálním věku pouze v malinkých bikinách a Clinton přelétával jezírko na takové té pomě pro děti, jak vás to na konci vyhodí do vzduchu a jedete zpátky. Oba vypadali skoro stejně. Ovšem pak jsem uviděla Steva. Mohly mu být tak tři nebo čtyři roky. Medvědí chůzí se ke mně dobelhal. Natáhl ručičku a zmáčkl mi koleno. Z jeho prstů vyjely černé zahnuté drápy a zaryly se mi hluboko do kloubu.

S heknutím jsem se vymrštila na posteli. Steve ležel vedle mě, do půl těla nahý a ani se neobtěžoval probudit, jenom na mě zavrčel. Budík na stolku hlásil pár minut po jedné, pravděpodobně v noci. To se ale nedalo nijak zjistit, pokoje na základně neměly okna a budík tuhle informaci neposkytoval. Byla jsem docela vyspaná, a tak jsem se zvedla, že se skočím podívat po ostatních. 

Vstala jsem a tiše pootevřela dveře. Ovšem nebylo by to vončo, kdyby hlasitě nezavrzaly. Zastavila jsem pohyb a zkontrolovala Steva, jestli jsem ho neprobudila. Ani se nehnul. Pomalu jsem dveře otevírala. Bránily se hlasitým vrzáním, které se zesilovalo pokaždé, když jsem zpomalila.

„Tak už je konečně otevři!" zabručel nabroušeně Steve a já rychle vyklouzla ven. Když napůl spí, umí být nevrlý. 

Na chodbách bylo prázdno, jenom v řídící hale pár agentů kontrolovalo chod vznášedla a další se věnovali svým individuálním úkolům. Neměla jsem co dělat, tak jsem se táhla labyrintem chodeb jako smrad. Ukázalo se, že je opravdu noc, což znamenalo, že jsem prospala skoro celý den.

Vyrazila jsem do laboratoře, i když jsem ani nedoufala, že by tam někdo mohl být. Dveře se s hlasitým pšouknutím otevřely a já vstoupila do ostře osvětlené místnosti.

„Doktore," promluvila jsem překvapeně na shrbenou osobu u největšího stolu. Tvářil se unaveně a zakřiknutě. Vypadal, že má depku. Hah, skoro jako ze snu.

„Kate," vydechl, když vzhlédl od monitoru. „Myslel jsem, že spíš."

„Myslím, že jsem se vyspala do zásoby," uchechtla jsem se a prohrábla si rozcuchané vlasy. Teď je jedinečná příležitost nenápadně zavést řeč na můj školní projekt. Sama jsem neměla šanci sestrojit ho, naopak Brucovy složky tvrdily, že by toho mohl být schopen.

„Tak mě napadá, co víte o přenosu pevných částic za pomocí elektrických vln?" nadhodila jsem a cítila z toho tu suprovou nenápadnost. Achjo.

„Trochu jsem se o to před lety zajímal. Pracuješ na nějakém částicovém transportéru?" podivil se a já se nad tím údivem ani nepozastavila. Je to nad moje síly. Vím to já. Ví to on. Ví to všichni, i když to ještě neví.

„Ano, školní projekt. Nevím si s ním moc rady," bezelstně jsem se na něj usmála a čekala, co on na to.

„Pomůžu, jak jen budu moct," vřele se usmál, ale ucukl přede mnou očima. Věděla jsem, na co myslí a ne, nejsem telepat. Stydí se, že se neovládl, že nás honil po chodbách jako velký zelený podivín a všechno okolo. Ale přece za to nemohl! A navíc to ani nebyl on. No, možná bych to měla říct nahlas.

„Nemohl jste za to," ujistila jsem ho pevným hlasem, aby nenašel ani špetku pochyb. 

„Hrozně jsem vás ohrozil," zabreptal do stolu.

„Nikdo vám nic nevyčítá. Navíc SHIELD věděl, do čeho jde, když vás sem zval," povzbudivě jsem se na něj usmála. Skutečně jsem mu to nevyčítala, navíc bolest dávno ustoupila, takže se vlastně nikomu nic nestalo.

Pochybovačně se pousmál. „Všichni se mě teď bojí, málem jsem tě zabil."

„Zas tak hrozný jste nebyl," opáčila jsem a bokem se opřela o jeho stůl. „Kdybych chtěla, určitě bych vás zneškodnila." 

Oba jsme se zasmáli, tak absurdní ta poslední myšlenka byla.

„Jenže Natasha," povzdechl si, „ta už se na mě nikdy nepodívá."

Zasmála jsem se jeho nejistotě, šílenému úsudku a slabé víře v sebe.

„Ona je něco úplně jiného, než my ostatní. Ona nechce být slabá, ale vy ji k tomu nutíte. Fakt, že je do vás zamilovaná to dělá ještě jasnějším. Překoná svůj strach a vše se vrátí do starých kolejí. Časem," zakončila jsem svůj poetický a emočně nabitý mini proslůvek a zvedla se k odchodu.

„Prosím?" ozval se nechápavě.

„Co?" Co prosí?

„Řekla jste," pobaveně se uchechtl, „že je do mě Natasha zamilovaná?"

Ztuhla jsem. A sakra, průser. „Vy jste si to ještě nevyjasnili?"

„Není co," protestoval, ale já si hned vybavila ty dětské kličky. Řekl NE a to znamená ANO, takže ji MILUJE!

„No, o projektu se ještě pobavíme, půjdu se mrknout do haly," zabreptala jsem a vyběhla z laboratoře, abych unikla jeho vyburcovanému pohledu. Na chodbě jsem se hystericky zasmála a sprintem prchala od nepříjemnosti. Minula jsem jedny skleněné dveře, běžela jsem rychle, ale i přesto jsem si všimla dvojice uvnitř. Thor s Jane se uvnitř okusovali a já se začínala bát. To je jako z toho snu.

Doběhla jsem do haly, kde se na mě strhly pohledy všech přítomných. Clinton na mě poplašeně shlédl z plošiny pár metrů nad zemí, zavěsil luk a po neviditelném lanku sjel přímo přede mě. Skoro jako ve snu.

„Všechno je v pořádku," ujistila jsem ho zmatená proudem myšlenek. „Kde je Natasha?"

Chci ji vidět, jestli se náhodou neopaluje v bikinách. Ano, vím, že je noc a jsme na základně, ale jak řekl Fury, dějí se i divnější věci, tak proč ne tohle?

„Myslím, že je na střeše."

Vyběhla jsem snad 2000 schodů až na střechu, na výtah jsem byla moc nervózní, kde jsem našla rozjímající Natashu, rozvalenou na lehátku vedle nic moc bazénu. Jéé, je tu bazén. Soustřeď se! Protože tohle začíná být vážné.

„Kate! Kate!" Proběhl kolem Tony s pažemi jako letadýlko, křičel moje jméno, ale nevěnoval mi ani jeden pohled a když se vzdálil, propukl v nadšený smích.

Tak to je konec.

Dělejme, že ta kapitola vůbec nebyla ujetá... :D