GOD • Avengers (Kate2)

36. Slepicokůň

*Steve*

Když přiletěly posily, mezi návštěvníky se strhla panika. Někteří s bojem příliš nepočítali, jiní vypadali, že toho ani nejsou schopni. Na druhou stranu tady byli i tací, kteří za zuřivého pokřiku tasili své ostré zbraně a šli nám odhodlaně vstříc. Jakákoli možnost dohody, ve kterou jsem doufal, však s prvním úderem do protivníka padla. Snad to Fury promyslel.

Ovšem jakmile se strhl boj mezi pozemšťany a mimozemšťany, všechny mé pochybnosti rázem zmizely, jelikož se na mě vrhala jedna smrtonosná bytost za druhou. První se po mně ohnal jeden z těch Světlých elfů, ale jediným hodem štítu jsem se ho zbavil. Nebyl mrtvý, ale rozhodně v bezvědomí přečká celou potyčku. Jeho následovník, podivný fialový lidský ještěr už tak jednoduchý nebyl. Překvapil mě zezadu a skočil mi přímo po krku. Naštěstí jsem ho stihl včas odrazit, ale rozhodně mě tak těsný zákrok ujistil v tom, že nemusím litovat každého, koho srazím k zemi. A že se jich během chvíle nabídlo, všichni však končili ve sladkém nevědomí. 

Občas jsem se minul s některým z přátel nebo agentem, všichni naprosto pohlceni bojem. Zrovna jsem kryl záda Clintovi, když na mě křikl. „Kde je Thor?"

„S Lillith!" hekl jsem uprostřed rozmachu, poslal jsem štít mezi hlouček blížících se podivností, co teoreticky mohly být keře nebo taky ryby, nedalo se to říct úplně jednoznačně. 

„Musí schovat ten kámen!" zvolal, aby překřičel řev jakési zrůdy, která neměla to štěstí a potkala smrtící sílu. Za kvílivého jekotu se bortila k zemi a vypouštěla ze sebe zelený proud tekutiny. 

Ušklíbl jsem se. Škaredá smrt ošklivé bytosti. Už se na mě ovšem řítil další problém, tentokrát skutečně něco. Nikdy se mi ani nesnilo, že budu stát proti někomu s koňským zadkem. Ale říkám vám rovnou, že s kentaurem to nemělo moc společného, jelikož koňský zadek velmi plynule pokračoval v jakousi slepičí část. Upřímně děsivost sama. Navíc to mělo už od pohledu vražedně ostrý zobák. Nejdřív mě napadlo obludce se vyhnout, ale když za vámi běží metráková slepice s pohonem koně, nemáte zrovna na výběr. 

Jakmile se přiblížil, odrazil jsem se, ve vzduchu jsem se otočil tak, abych sjel rovnou za jeho krk. Jakmile jsem mu přistál na hřbetě, obtočil jsem mu pažemi hrdlo a držel jsem. Nevypadal, že mu mu to však nějak vadilo, jeho krk byl totiž samý sval, jemuž má síla nemohla zrovna konkurovat. 

„Clinte!" zaryčel jsem, když mě dobře mířený klovanec minul jen o číslo. A než jsem se stihl nadechnout, mohutná síla se pomalu kácela k zemi. Z těla jí trčel konec šípu.

Překvapeně jsem se k němu otočil, ale on už se věnoval dalším. Vzal rovnou dva šípy a zároveň je vystřelil, načež zlikvidoval dvouhlavého hada s naprostou přesností. Jak to ten člověk dělá?!

Oba jsme se přesunuli do jižnější části ulice, kde se pod světly lamp mlátil největší chumel. Natashe ze zápěstí sem tam vystřelil jakýsi záblesk světla a její protivníci padali jako mouchy. Ovšem na její záda se hrnula rozezlená elfka. Něco nadávala neznámým jazykem a v ruce svírala dýku. „Za tebou!" křikl jsem, abych Nat upozornil, ale ona se zrovna potýkala s elfím mužem, který se jí urputně bránil. A tak jsem vyhodil štít jejím směrem a doufal, že jsem správně odhadl sílu, abych ji na místě nezabil. Nemám rád, když stojím proti ženám. 

„Zvládla bych to," zavrčela na mě, když složila běloskvoucího muže, ale jenom jsem se na ni usmál. Oba používáme stejnou větu, když myslíme děkuji. 

„Já vím," řekl jsem a odkráčel pobít pár dalších mimozemšťanů. Na zemi jich už ležely hromady, někteří mrtví, jiní v bezvědomí, jiní někde mezi tím, ale jako by se ze stínu stále nořili noví protivníci, už jsem začínal být unavený. Moc jsme toho nenaspali.