GOD • Avengers (Kate2)

41. Ohnivá kočka

*Steve*

Rychlým krokem jsme s Lissou vyrazili z výtahu a instinktivně zamířili k menší recepci, která organizovala pouze toto patro. 

„Počkej tady," řekla mi pevným hlasem, který nepovoloval protesty, a sama došla k pultu. Za dřevěnou deskou seděla starší žena, která si mě (i přes veškerou mou snahu zůstat nenápadně vpovzdálí) všimla a neskutečně zhnuseně si mě měřila. Ubrousky jsem ze sebe dostal sotva první vrstvu nánosu, který mi nyní na tváři vytvořil zběsilé nahnědlé kruhy, nezvratný důkaz, že jsem se o očistu aspoň snažil. 

Něco spolu tiše řešily a trvalo jim to nepříjemně dlouho. Věděl jsem, že jsem ve správném patře a je třeba jít doprava. Ovšem vpravo byly hned dvě dlouhatánské chodby s desítkami zavřených dveří. Konverzace přede mnou se překvapivě vyostřila, napadlo mě, že nám číslo pokoje snad ani neprozradí, ovšem to jsem novou známou podcenil. Nebyl jsem si jistý, jestli to hrála, nebo to byly opravdové slzy, ale sestra povolila a my se konečně mohli vydat k pokoji 313. 

S každým krokem jsem si představoval Kate v horším a horším stavu. Musela být vyděšená, sama v cizím prostředí, nic nevidí a neslyší. Ale to jsem byl samozřejmě úplně vedle. Když jsem rozrazil dveře, uviděl jsem Kate v posteli, jak se z plna hrdla směje. Překvapením jsem se zarazil na místě, lekl jsem se totiž, že jsem ve špatném pokoji. Lissa mi vrazila do zad a zmateně se mi podívala přes rameno.

U postele seděl vysmátý Adrian s nohou kupodivu v sádře a kreslil Kate na předloktí obrázky. Otočil se za zvukem dveří a jeho úsměv viditelně pohasl. Měl jsem pocit, že je z mého příchodu zklamaný, přesto na mě vřele pokývl. 

„Co je, proč jsi přestal? Pokud je tohle celý, tak tipuju...hodně křivé sluníčko. Nebo dikobraz. Kiwi?" smála se a volnou rukou si poupravila obvaz, který jí obepínal hlavu a překrýval oči. 

Než jí něco psát na ruku, přišel jsem prostě k ní a chytil jí za ni. Zvedla ke mně překvapenou tvář a dlaň mi začala pečlivě přejíždět prsty. A pak, snad jenom pro jistotu, se natáhla a prsty našla hvězdu na mé hrudi. 

Její tvář znovu prořízl úsměv a já byl okamžitě stažen, abych si sedl na lůžko. Pevně mě objala a zhluboka si vzdychla. Pak se jí ale tvář zkrabatila. „Nejsi zraněný? Cítím ve vzduchu krev," hlesla a naléhavě mi začala prohmatávat obličej. 

Jednou jsem ji klepnul na ruku, což znamenalo NE, ale nezdála se být spokojená s mou odpovědí. „Adriane, je vážně v pohodě?"

Zamračil jsem se, trochu se mě dotklo, že mi nevěřila a ještě hledala pravdu zrovna u něj. Na druhou stranu jsem v minulosti svůj zdravotní stav často přikrášloval, aby se zbytečně nebála. Dokonce jsem jednou šel s naštípnutým žebrem na squash, což se prozradilo hned po druhé nebo třetím úderu.

Když na mě Adrian spočinul pohledem, aby vznesl svůj verdikt, zaskřípal jsem zuby. „Jako rybička," ujistil jsem ho neochotně. 

„Nic jiného bych ani nečekal. Vždyť šlo jenom o armádu smrtících emzáků," opáčil s klidem a jednou poklepl Kate na koleno. Bylo to zvláštní místo pro klepnutí, mohl jí přece klepnout na ruku. Přimhouřil jsem oči. 

„Bože, Kate! Co se stalo?" zanadávala Lissa, která se konečně dostala ke slovu. 

Chtěl jsem jí to celé nějak osvětlit, přestože jsem absolutně netušil, co její zranění mohlo způsobit. Ovšem Adrian mě předběhl: „Nic neslyší, nic nevidí." Jeho klidný tón zněl podobným smířením jako Katin, zdálo se mi to nemístné a zvláštní. Takové neštěstí a oni jsou oba zenově naladění?