GOD • Avengers (Kate2)

18. Mezitím na Zemi

***Tony***

Od Lokiho návštěvy uběhl týden. Aspoň tady na Zemi, Thor nám neustále připomínal, že na Asgardu to byl pouze den či dva. Ovšem za den či dva se toho dalo napáchat hodně. Loki si s nimi jistě krutě hrál a nám nezbylo než hledět na monitor, jestli se náhodou někde neobjeví další portál. A kdyby se objevil, tak s tím stejně nic nezmůžeme. Určitě chápete, mou narůstající frustraci. 

Když Loki v záblesku světla zmizel, nastal chaos. Všichni cosi pokřikovali a snažili se povětšinou dostat k Jane. Neumíte si představit ten šok, když nám došlo, že se únos zvrtl. Že se do něj záhadným způsobem navrtali Kate a Steve. Zoey bohužel zmizela taky. Thor se z volného pádu vrátil bílý jako křída, ale když tam svou rodinu v pořádku našel, hlasitě se rozesmál úlevou a děkoval, že jsme to zvládli. 

„Jak jste to dokázali?" zeptal se nadšeně a pevně objal třesoucí se Jane.

„Neodešel s prázdnou," oznámila mu chladně Hillová, která se přes všechny hrůzy snažila vypadat profesionálně. Vichr z proražených oken jí sice bral slova z úst, ale Thor pochopil. 

„Cože, koho vzal?" vykřikl náhle silně znepokojen. Zaťal pěsti, ale objetí neuvolnil.

„Kapitána, Kate a Zoey," řekl vážně Fury, výjimečně očividně zneklidněn.

Všichni jsme se přesunuli do laboratoře za Brucem, abychom zjistili něco o těch portálech, a taky abychom nestáli v té vichřici v řídící místnosti. Údržba už sice látala díry ve sklech jakýmsi provizorním plastovým deklem, ale panoval tam chaos.

Bruce ovšem nemohl pomoct. Nikdo nemohl. Pokud se ani sám Thor nedokázal za dva roky dostat na Asgard, jakou šanci jsme měli my? Nulovou. Celá naše skupina z toho byla otřesená, nikdo pořádně nemluvil. Nikdo dokonce ani nenavrhoval řešení, jak bylo běžně zvykem. 

Thor nám krátce vysvětlil, že se tam opravdu dostat nemůžu a co všechno už zkusil. Tak nějak nám tím naznačil, že životy těch tří kdesi ve vesmírů jsou v rukách Lokiho a jich samých. 

Nemohl jsem tomu popravdě chvíli uvěřit. Zase mi ji někdo vzal a já na to akorát koukal. Zvrácená paralela. 

♦  ♦  ♦

Dva dny po zmizení už se všichni opět věnovali své každodenní činnosti. Někteří proto, že museli, jiní to volili jako útěk od reality. Jako třeba já. Ponořil jsem se s Bannerem do Katina školního projektu. Ti maníci na vysoké ji museli považovat za čarodějnici nebo něco, když jí zadali takový horor. To už rovnou mohla vyfasovat sestrojení stroje času. 

Projekt mi pomáhal nepropadat frustraci. Když řeším projekt, znamená to, že se musí vrátit.

První řešení, které nemělo moc velkou šanci fungovat, nás napadlo až o další dva dny později. Fury nám nabídl cvokaře, když jsme mu prozradili, co vyrábíme. Nakonec ho nabídl všem, kterých se celý únos byť vzdáleně týkal, ale odmítal jsem jít. Nikdo nešel. Nakonec, po intenzivní rozhovoru s Pepper, jsem ale ustoupil.

Když jsem pomalu kráčel ke kanceláři našeho psychologa, uvědomil jsem si, že jsem na jeho existenci nikdy nenarazil. A nebylo se čemu divit. Vedlo k němu totiž hotové bludiště úzkých uměle osvětlených chodeb bez oken a vlastně i dveří. Jediné čekaly na úplném konci cesty. Bylo na nich jemným hůlkovým písmem napsáno: Psycholog, Lara McRooter. Třikrát jsem zaklapal na její tenké dveře a povzdechl si. 

„Dále!" ozvalo se zevnitř. 

Nebylo cesty zpět. Vešel jsem.

„Dobrý den, vy musíte být Tony! Jsem doktorka Lara McRooter," představila se mile, ale jenom jsem na ni civěl. Měla krásné oči se zlatavým nádechem. Jako Kate.