GOD • Avengers (Kate2)

30. Adrian a nastřelování vlasů

*Kate - o 2 týdny později*

Kámen času zmizel a nikdo s tím nic nezmohl. Nedokázali dokonce přijít ani na to, kdy k tomu pořádně došlo. Já jsem samozřejmě nebyla schopna žádné úderné akce, necítila jsem nic od pasu dolů a mí blízcí to uznali jako pádný důvod nepouštět mě k důležitým věcem. Což mě pochopitelně točilo. 

Steve to nesl statečně, ale vždy, když mě uviděl, mihla se mu tváří lítost. Hned první den po probuzení jsem mu dala instrukce, že veškeré litování odmítám, ale neměl nad tím kontrolu. Pepper to zvládala ještě hůř, viděla mě sice jenom párkrát, ale vždycky se během návštěvy rozbrečela. Na druhou stranu Tony mě překvapil - choval se, jako by si mého handicapu ani nevšiml. Hovor s ním byl tedy zatracená úleva. 

Já osobně jsem se pomalu smiřovala s tím, že budu do školy jezdit na vozíku, že se za mnou budou všichni otáčet s výrazy já ti to říkal, protože všem bude jasné, že se mi to stalo kvůli členství v Avengers. Možná u SHIELDu zůstanu jako pomocná ruka Bannera, jako jeden z mála si mou přítomnost docela oblíbil. Případně bych mohla vyzkoušet nějaké nové vylepšováky pro agenty! Každopádně do akce s ostatními už nevyrazím nikdy. 

Naštěstí se ten handicap nezdá tak hrozný, když si ho nepřipouštíte.

„Pozor!" zařvala jsem do přeplněné chodby a na svém levitujícím křesílku s obrovskými bočními koly, jsem proletěla rychlostí světla mezi vyděšenými obličeji agentů. Uběhly zhruba dva týdny od momentu, kdy jsem se probudila. První dva tři dny jsem soukromě kvílela nad svým neštěstím, zatímco jsem ostatním tvrdila, jak je to v pohodě. Pak mě ale Tony odtáhl, trochu proti vůl, do své pracovny, kde mi představil plány mojí nové kárky, na které jsem zrovna rozrážela davy na chodbě základny.

„Kate! Proboha, ovládejte se!" křikl za mnou Fury, jehož čelo se zrovna krčilo jako čelo nespokojeného kocoura. Výjimečně jsem ho ignorovala. Na mrzáka přece nikdo nemůže jen křivý pohled upřít. Nechali mě dělat vylomeniny aniž by na to cokoli řekli.

Zaklonila jsem opěrátko vozíku do vodorovné pozice tak, abych na Furyho viděla. Když si všiml, že se na něj zubím ze záklonu, přimhouřil oči. Zkusila jsem v té ukrutné rychlosti a v pomatené poloze vybrat prudkou zatáčku. Nevyšlo to. Uštípla jsem kus rohu.

Moje vozítko to však ustálo a hnalo se další nezajímavou chodbou. Do nenápadného sluchátka, které většinou slouží k rychlé a důležité komunikaci, jsem si pustila svůj aktuální playlist. Mohlo to způsobit pár potíží, jelikož jsem se napojila do všech třiceti komunikačních kanálů. Takže vlastně celá základna poslouchala hudbu se mnou.

Když jsem projela kolem několika agentů, kteří se náhlou veřejně vysílanou party nechali trochu rozhodit, všimla jsem si mezi nimi i Natashy. Zamávala jsem jí, ale nezastavila jsem. Zdála se být překvapená, že mě vidí tak rozjařenou.

Nejspíš se divíte, že mi stačilo jen pár dní, abych se otřepala. Není to ani tak podporou celého okolí a Stevovým nekonečným ujišťováním, že to spolu zvládneme, jako spíš nadějnými vyhlídkami, které se neustále zlepšovaly. Nejdřív mi Thor přísahal, že existuje poměrně velká šance, že se na nohy brzy postavím, i když mi k tomu moc detailů prozradit nechtěl. Do toho jsem dostala info, že Lokiho přivedou z Asgardu k nám, abychom ho podrobili výslechu a nějaké přiměřené pomstičce. K TOMU se přihnal Tony s dalším projektem, který zahrnoval silnější šupiny a speciální program, tato kombinace by mě na nohách mohla udržet. Teď se sice můžu kousek projít, ale je šupiny na to nejsou dělané, je to složité, nejisté a padám, kdykoli se přestanu soustředit.