GOD • Avengers (Kate2)

52. Buckyho Afro

*Bucky*

Venku byla tma jako v pytli a chodbu osvětlovalo pouze silné bílé světlo. Před čtvrt hodinou mě při posilování vyrušil neznámý agent s tím, že se bude konat nějaká důležitá schůze. Dobře, neposiloval jsem, dával jsem si v jídelně už čtvrtý muffin. Dneska prostě není dobrý den, chtěl jsem to zajíst.

Odkázali mě do místnosti v nejvyšším patře budovy, která je ze dvou stran prosklená s úžasným výhledem, tedy pokud někoho nenapadne scházet se tam v noci. Většinou se tam konají takovéto porady nebo podobné nudné záležitosti.

Došoural jsem se až ke dveřím s číslem 96P, narovnal se, vypnul hruď a se zdviženou hlavou vešel. K mému údivu tam nikdo nebyl, stál jsem ve dveřích do liduprázdné místnosti a přemýšlel, kde mohla nastat chyba. V potemnělé místnosti stálo pouze několik velkých pultů s chladnými počítači a na středu stál velký kulatý stůl, jako by se snad očekával příjezd krále Artuše. Na stole blikala nějaká červená kontrolka, zdi byly obložené černým plastem a zem pokrytá černým kobercem, působilo to trochu... temně.

Chtěl jsem odejít a zjistit, kdo si ze mě dělá dobrý den, když jsem uslyšel zvuk. Lehký a nevýrazný, možná vydechnutí. Ale moje tělo se ihned napnulo schopné jít okamžitě bojovat. Tiše jsem našlapoval k jednomu z tmavých stolů, kde jsem zvuk odhadoval. Z vodorovné desky se spouštěla další, takže jsem pod stůl neviděl. Někdo tam ale musel být! Bleskově jsem desku přeskočil a nepřítele chytil za tričko. Napřáhl jsem se, že mu předvedu kouzlo mé železné pěsti, ale když jsem uviděl ten obličej, zmateně jsem napřaženou paži spustil.

Byl to ten chlap z vesmíru, co strávil poslední čtyři dny na ošetřovně. Star-Lord.

„Promiňte, lidi, bolela mě noha," řekl omluvně tak nahlas, že mi málem pukly ušní bubínky.

„Všechno nejlepšíííííííííííííííííí!!!!!!" jekot se ozval ze všech stran, lidé vyskákali z míst, která tam předtím ani nebyla a celý obří prostor vyplnily zdvihnuté paže přátel a lidí, které jsem snad někdy zahlédl. Docela jsem se lekl a hodně doufal, že to nikdo nenatáčel, protože jsem vyděšeně odskočil a vrazil do stolu, až se monitor převrhl. Nemluvě o Star-Lordovi, kterého jsem nemotorně šťouchl zpátky na zem.

„Všechno nejlepší, Bucky!" zakřičela Kate a před obličej mi zvedla děsivý dort, teda myslím, že to byl dort, do kdysi 3D marcipánového obličej bůhvíkoho byla zapíchnuta miliarda svíček. Dobře nebyla jich miliarda, ale sto. Ten den mi bylo sto.

*Kate*

Když jsem se před půlrokem dozvěděla, že má v létě Bucky stovku, rozhodla jsem se dát mu nějaký úžasný dárek. Ze Steva jsem týdny dolovala nějaké detaily o Buckym, ale znáte ho, po naší rozmluvě jsem toho věděla víc o strategii Ruska během války, než o zálibách jeho nejlepšího přítele.

Taky jsem mu objednala super dort, který naštěstí došel včas, i když se na to celé tak trochu zapomnělo, když přišel Loki a vypukla ta bitva před naším bytem. Taky jsem na to neměla moc myšlenky, když jsem neviděla. Všechno jsme ale stihli, jediný problém byl, že místo jeho 3D obličeje velikosti dva na dva metry nám přišel dort dvacet na dvacet centimetrů. Řekla jsem si: no, co teď už, a napíchala do něj všech sto připravených barevných svíček. Hlavně do vlasů, takže během chvilky vypadal, jakoby měl klaunskou afro paruku, bohužel tam jsem jich narvala jenom dvaapadesát.

Teď jsem své dílo držela těsně u Buckyho obličeje a pobaveně sledovala jeho překvapenou reakci.

„Ehhh," vydechl, neschopný slova ze změny situace, doufala jsem v tuto reakci, miluju lidi vyvedené z míry.