GOD • Avengers (Kate2)

48. Motýlí úsměvy

*Kate*

Měla jsem podezření, že se utopím. Máchala jsem pažemi, kopala jsem, ale něco mě drželo nekompromisně na místě. Bála jsem se připustit, že by to byla jen ta podezřele příjemná voda. Nestudila ani nehřála, byla dokonale akorát. 

Párkrát to se mnou zatočilo a voda se mi tak dostala do nosu. Čekala bych, že se začnu konečně doopravdy topit nebo něco, ale voda mi nestekla do krku, jak jsem čekala a jak by to správně mělo být, místo toho mi tekla nahoru do dutin nad obočím a měla jsem pocit, že mě to chce roztrhnout zevnitř. Bolest nebyla nějak závratná, voda mi spíš tlačila, na co se dalo, chvilkami se zase vsakovala do tkáně, jindy stékala do uší, nebo se jako had plazila pod kůží.

Chytila jsem se v panice za hlavu, ale už jsem to měla všude, nešlo s tím nic dělat. A pak se mi voda začala vlévat i do očí, bylo to... bylo to, příjemné. Kupodivu. Lehkého brnění jsem si nejdřív ani nevšimla, ale probouzelo ve mně naději, že tohle je právě ten moment, který rozhodne, jestli uvidím. Uvolnila jsem ruce a přestala se bránit, nechala jsem své tělo vznášet se pod hladinou jezírka a pustila vodu, kam jen chtěla.

Zavřela jsem oči a vydechla všechen vzduch, chtělo se mi spát, netopila jsem se, neumírala jsem. Naopak! Probouzela jsem se, můj zrak, moje mysl, moje tělo.

Když jsem oči otevřela, ani jsem nebyla překvapená, že vidím. Vznášela jsem se mezi dlouhými bílými stonky, co rašily ze dna porostlého vysokou zelenou trávou. Na bílé provazce se lepily bílé lístky a občas byly obsypány bílými květy, které vypadaly jako lilie. Usmála jsem se obklopena úlevou, s jistotou jsem věděla, že už je hotovo.

A přesně v ten moment, kdy jsem si to uvědomila, vzpamatovaly se i mé plíce a já se nakonec doopravdy začala topit, ale nebylo se čeho bát. Párkrát jsem kopla, abych se dostala k hladině, kde se skláněl pouze jeden obličej, neznala jsem toho člověka, ale bezpochyby to byl Star-Lord.

Když jsem se konečně dostala na vzduch, hladově jsem zalapala po dechu a chytila se travnatého břehu. Musela jsem vykašlat trochu vody, která se mi dostala do plic, ale úsměv mi vyskočil hned, jak jsem uviděla všechny ty barvy kolem.

„Jsi v pořádku?" zeptal se mě můj lidský přítel a s obličejem ustaraným, nejspíš v důsledku mé podvodní chvilky. Podal mi ruku a jedním silným potáhnutím mě vytáhl z vody přímo na nohy. Usmála jsem se na něj a skoro se mi chtělo brečet, jaká to byla úleva, konečně vidět okolí. Stromy, keříky, barevné květiny. Vlastně to tu vypadalo jako v džungli. Jezírko bylo plné průzračné vody a vyzařovalo bílé světlo z podvodních rostlin, vodopád byl vysoký deset metrů, ale dopadající voda nijak nerušila kouzlo toho místa.

„Jo, naprosto," usmívala jsem se zeširoka a nemohla se vynadívat na celou tu krásu okolo. Prohlédla jsem si i jeho, hnědé až nazrzlé vlasy, nevýrazné strniště a něco, co se blížilo knírku. Nevypadal špatně.

„Vypadáš dobře," poznamenala jsem, vědoma si toho, že moje vyznání bude znít hodně divně, ale tak mě to v ten moment vzalo, že jsem mu to musela říct.

„Nebuď tak překvapená," převrátil nad mým údivem oči a potáhl se za svou červenou koženou bundu, kupodivu jsem na ni neměla co říct, nebyla až tak špatná.

„Já jen, že jsem si tě představovala jinak," řekla jsem a strnule mu koukala na tvář. Nebylo v tom nic obdivné nebo intimního, spíš jsem se musela vzpamatovat, že zase vidím.

„Jak?" zeptal se nejistě, se slyšitelným zaváháním, jestli to vůbec chce vědět.

To jsem ale nevěděla, a tak jsem se pátravě rozhlédla kolem, jestli neuvidím nějakou bytost, která by se tomu aspoň blížila. Kousek od nás prošel elf, nebyl starý, ale ani zrovna dvakrát mladý, na hlavě měl začínající plešku a na tváři znamínko krásy, které si asi spletlo příjemce, protože tenhle elf nebyl zrovna kus. Lord následoval můj pohled a cílem byl zhrozen.