GOD • Avengers (Kate2)

51. Mouchy a masožravky

*Kate*

Kdybych řekla, že průlet atmosférou Země byl vzrušující zážitek, lhala bych. Vzrušení je totiž příliš slabé slovo pro tak neskutečný nával strachu. Loď se třepala, jak to bývá v těch sci-fi filmech a pásy, které mě držely v sedačce, jsem měla zaříznuté skoro až do lopatek, jak jsem si je pro jistotu utahovala trochu víc a víc. Zajímavé, že xandarskou atmosférou jsme proletěli téměř bez povšimnutí.

Od zažehnutí motorů uběhlo sice pouhých pár minut, ale za tu dobu jsme stihli uletět naprosto neskutečnou vzdálenost. Zadala jsem na hologramové obrazovce souřadnice základny SHIELDu, kterou jsou sice přísně tajné a za normálních okolností bych z toho měla velké problémy, ale je mimořádná situace, ne?

Čelním sklem, jsem zahlédla, že se blížíme k povrchu, což mi na klidu moc nepřidalo, pořád jsme letěli šíleně rychle. Navíc loď neřídil Peter, ke kterému jsem chovala jakýsi druh důvěry, ale jeho potrefený mývalí kámoš, který u toho měl takový ďábelský výraz, že by člověk pochyboval, jestli to s námi nechce naprat někam mezi lidi.

Odhadem přistaneme za pár vteřin a rychlost je stále stejně závratná. Když už jsem rozpoznala jednotlivé stromy a moje trpělivost dosáhla vrcholu, Rocket prudce trhl za páku s oranžovým madlem, načež jsme téměř okamžitě zpomalili na rychlost průměrného auta, i když to mi tak možná jenom připadalo v poměru s rychlostí předtím. Ale stejně by mohl ještě zpomalit.

Mezi stromy, které se táhly jako zelený vysoký koberec po okolních kopcích a tvořily dojem poklidného moře, se zaleskla šedá střecha základny.

„Mám to hodit na tu malinkou přistávací plošinu? Kde jsou ti tví lidi?" mručel Rocket a klesal ke střeše.

„Cože?! Zbláznil ses? To není přistávací plocha, zbořil bys jim celou základnu, přistaň na té travnaté ploše před," povzdychla jsem si s myšlenkou, že narážek na úroveň našeho světa bude ještě hodně, když uvidí jenom šedou budku uprostřed ničeho.

Ladně s lodí přistál, až jsem žasla, snad jen padesát metrů od hlavního vchodu, otevřel kulaté dveře stroje a já se konečně odpoutala. Na tričku jsem měla hluboké otlaky, pravděpodobně stejně jako na kůži, ale nebyl čas to teď zjišťovat.

Překvapilo mě, že přestože už jsme zase doma na Zemi, necítím skoro žádnou úlevu, všechny moje myšlenky se zasekly u Gamory a jestli to přežije. Peter na tom byl stejně a už ji chtěl zvednout ze stolu, kde ji celý let pevně svíraly Grootovy větvičky, aby při přistání nikam nespadla, ale jeho zranění mu to značně ztěžovala.

„Ukaž, vezmu ji," naléhala jsem na něj, ale protestoval.

„Ne. Ne, já ji vezmu, neunesla bys ji, spadla by," mumlal a s vypětím všech sil Gamoru zvedl, ale zavrávoral a kdybych to nečekala, asi by skončili na zemi. Chytila jsem Gamoru do náruče a Peter se opřel o nás obě, vypadal, že je mu zle. Gamora byla celá od krve, neměli jsme s ní tolik hýbat, ten pád z rampy tomu taky moc nepomohl a teď tady to škobrtnutí...

„V pohodě, unesu ji, potřebujete oba doktora," oznámila jsem mu a nekompromisně vyšla i s ženou v bezvědomí ven. Tam mě čekalo opravdu překvapení. K lodi naklusal houf agentů v černých kompletních uniformách i s přilbami a lyžařskými brýlemi a namířili na nás své nablýskané samopaly.

Nikde jsem neviděla žádnou známou tvář, takže jedině dobře, že Groot s Rocketem zůstali uvnitř. Řekla jsem jim, že až přistaneme, nejdřív to vyjdu ven vyjasnit a pak můžou vyjít, jsem ráda, že poslechli. Rocket se navíc bál, že ho tady sníme, což jsem mu z preventivních důvodů nevyvracela.