GOD • Avengers (Kate2)

2. 7E

Tak dneska trošku později, ale přece. :)

Název 7E měl být název původně celé série, ale tam by nebyla Kate se Stevem, takže jsem to změnila, no... (EDIT 2020: sama jsem zvědavá, jak to mělo být, nikde žádné poznámky ani návrhy... chjo)

EnJoy it! :))

Výhružně jsem hleděla do očí podivného děvčete, se kterým jsem už hodnou chvíli držela formaci. Pokud by nás někdo chtěl namalovat, stihl by to i s přestávkou na oběd. Potřebuju na záchod. 

Naštvaně na mě prskla. Kdyby měla ocas, jistě by s ním divoce švihala. Nebylo pochyb, že jsem potkala kočičí holku. Vypadala, že není sama sebou, jinak jsem si její zbytečnou agresi vysvětlit neuměla. Možná při proměně ztrácí kontrolu nebo tak. Nebyla by první, že?

„V klidu, nechci ti nic udělat," řekla jsem po dlouhém mlčení a trochu se narovnala z útočné pozice. Ruce jsem natáhla před sebe, aby viděla, že nemám nějakou zbraň, ale dávala jsem si sakra bacha, abych se nepřiblížila k jejímu pilovitému úsměvu. 

Několikrát mrkla, jako když na sovu posvítíte baterkou. Viděla jsem malou změnu v jejich zorničkách, nebyly tak úzké, nově připomínaly spíše vajíčko. Zmateně se narovnala a rozmrkávala to. Překvapilo ji, že mě viděla. 

„Nic ti není," žasla a prohlížela si mě od hlavy až k patě. Trochu jsem znejistěla, přeci jen jsem měla celé triko od kávy.

„Není," potvrdila jsem jí. „Jak se cítíš?" chtěla jsem vědět, abych se ujistila, že zase nezačne s výpady. Stála tam, jako by do ní uhodilo. Vyjevená a zmatená. Nespěchala jsem na ni a raději si ji důkladně prohlédla. Byla vysoká a hubena, v obličeji jemná až dětská. Působila mírně a naivně, ale po nedávném představení arsenálu, jsem na to moc nespoléhala. 

„Cože?" zamračila se, nevěřila svým uším. 

„Ptám se, jestli jsi v pořádku po té své proměně, jestli se to tak dá říct," zopakovala jsem.

„Jak je možné, že nejsi zraněná?" ignorovala mou otázku a zírala na mé tělo, které sice utržilo šrámy, ale ne takové jaké očekávala. Krycí vrstvu mi z šupin proškrábla na mnoha místech, kde teď zářil stříbrný kov. Potrhala mi i triko, ale to už by stejně dneska dosloužilo. 

„Nejsem úplně jako ostatní," přitakala jsem, „ale to ty taky ne."

„Nebojíš se mě?" podívala se na mě s výzvou v očích, jako by čekala, že se otočím a zmizím. 

„Ne, to nebojím," opáčila jsem s klidem a oprášila si kraťasy. Před akcičkou byly světle modré, teď jsou, no, hnusné. 

„Proč ne? Vždyť jsem tě málem zabila."

Vyklouzl mi upřímný smích. „Chtěli mě zabít už i horší."

Nic na to neřekla a podezřívavě si mě měřila. 

„Měníš se takhle už dlouho?" zeptala jsem se a snažila se působit laxně, takže jsem si začala na oko čistit skvrnu na rozedraném triku. 

„Dlouho," sdělila mi opatrně, jakoby mi nevěřila. Nečekaně. Nechala jsem to být.

„Bydlíš někdo poblíž?" chtěla jsem vědět, protože mi situace začala plně docházet. Našla jsem v parku holku, která se mění na lidskou kočku. A komu se hlásí takové objevy? Furymu. Co s nimi Fury dělá? Radši nevědět. Co když ji shledá nebezpečnou a bude ji chtít  zneškodnit? Co když se promění a ublíží někomu v SHIELDu? Teď to je celé na mně.