GOD • Avengers (Kate2)

43. Stark končí

*Kate*

„Zabije nás všechny."

„Nesmíme to dovolit."

„Společně."

„Na co myslíš?" zeptal se mě Adrian a chytil mě za ruku. Společně jsme šli rázným krokem směrem ke Stark tower, která už zdálky volala o pomoc, prozatím vzdorující oranžovým plamenům. Proti nám běžely davy lidí, někteří si tu zkázu točili na video, jiní pořizovali umělecké fotky. To bude fotka, až na ně spadne kus betonu z bortící se budovy, ušklíbla jsem se v duchu nad jejich nechutnou dravostí.

„Na matku," povzdechla jsem si a ruku mu stiskla. Moc dobře si vzpomínám, jak zemřela, a i když jsem si jistá, že jsme udělali dobře, pořád mi to vrtalo hlavou. Musela skončit takhle? 

„Teď na ni nemysli," zašeptal něžně a pohladil mě po čelisti. Už jsme nešli tak rychle.

„Nemůžu se toho zbavit," postěžovala jsem si a kradmo se na něj podívala. Láskyplně se usmál, jakoby si vzpomněl na příjemnou vzpomínku. Zastavil a otočil mě k sobě čelem.

„Byla to správná věc," zahleděl se mi u toho snad až do mozku a jemně se usmál.

„Jsi připravená na další správnou věc?" Šibalsky se na mě usmál, chytil mě za bradu a pomalinku políbil. Sice kolem nás sprintoval vyděšený dav, ale nějakou záhadou nás každý zdatně oběhl. Zajela jsem mu rukou do ebenově černých vlasů, natisknuti tělo na tělo, pouhých pár vteřin předtím, než vběhneme do rozpadající se budovy.

„Ráda dělám správné věci," zasmála jsem se, když jsme se odtáhli na pouhý centimetr. Na to se jenom zářivě usmál, políbil mě na nos a vyrazil směrem k budově. Dohodli jsme se, že já vyletím nahoru a vynesu z tama všechny lidi, on se zapojí do boje v nižších patrech. Podle informací, které jsem získala přes štěnici u SHIELDu, se někdo vetřel do Stark tower s úmyslem zabít Iron mana. Bydlíme nedaleko, tak jsme se rozhodli pomoct.

Jakmile vběhl dovnitř, nezbývalo mi než vyletět vysoko do vzduchu, možná tak sto padesát nebo dvěstě metrů, nevím, každopádně jsem byla nad střechami mnoha místních patrových domů. Obrovský mrakodrap byl v plamenech pouze ze severní strany. Vybrala jsem si jedno z východních rozbitých oken a vletěla dovnitř, kde to vypadalo jako po výbuchu, původně možná kancelář, teď jenom vír papírů a převrácené židle. Všude pobíhali lidé a snažili se doběhnout ke schodišti, které se pomalu ale jistě hroutilo.

Vyhlídla jsem si jednu paní, která na rukách nesla malé dítě. Tvářila se k smrti vyděšeně. Perfektní dvojice pro můj nouzový únik oknem.

„Halo, paní, jste tu sama?" popadla jsem ji za paži a prudce zastavila. Na schodech je to mnohem nebezpečnější než si myslí, nevím, jak daleko oheň postoupil, ale hromada lidí jistě zůstane uvězněna nahoře.

Jenom na mě divoce pokývala hlavou, chvilku jsem byla rozpačitá, protože jsem nevěděla, jestli hlavou vrtěla nebo přikyvovala, předvedla něco mezi tím. Každopádně není čas tady debatovat o mezinárodních posuňcích. Popadla jsem ji do náruče, stejně jako se nosí nevěsty, prostě romantika. Lekla se, nečekala, že takový chvístek bude mít dostatek síly ji nést. Natožpak běžet sprintem k oknu, asi tomu výjevu nějaký čas nevěřila, takže se začala bránit až skoro u konce, ale nenechala jsem potvůrku ani pohnout a s krásným odpichem vyskočila z okna. Při volném pádu křičela, ale když jsem ji opatrně postavila na zemi, nevěřícně se rozhlédla a letmo zkontrolovala svou malou ratolest. Sice jsem nečekala, že by mi snad poděkovala za záchranu života, to fakt ne, ale že ode mě s křikem utekla, mě taky úplně nenadchlo.