GOD • Avengers (Kate2)

32. Vina padá vedle

*Kate - o tři hodiny později*

Loki byl zase o několik kroků napřed, aniž by to kohokoli z nás byť jen napadlo. Musela jsem uznat, že jeho úskoky neměly obdob. Určitě neměl v plánu zneužít Zoey od začátku, byl nucen trochu improvizovat. Když na Asgard vzal nás tři místo Jane s Lillith, musel vymyslet nějaký náhradní plán, jak se k nim dostat. Pravděpodobně tedy oblbnul Zoey v momentech, kdy jsme se nedívali, nebo já nevím kdyto stihnul.

Jak se do něj stihla tak rychle zamilovat? Dobře, to asi nebude nejlepší otázka. Spíš, jak se do něj vůbec mohla zamilovat? A zamilovala se vůbec, nebo v tom bylo něco jiného?

Její útěk už byl ovšem méně záhadný. Využila kamene času, Loki jí jistě poradil, jak se dá jeho smrtonosná síla obejít, nejspíš hned po výslechu zastavila čas a vyběhla. A pod tím vyběhla myslím uletěla. Jeden z agentů jí bez zjevného důvodu nastartoval letoun a  zmizel s ní v mracích. Paráda. 

Jelikož pro nás byla Zoey velká neznámá, co se jejich motivací týkalo, mohli jsme si hlavy zlámat přemýšlením, co má v plánu nyní, když je Loki stále pod zámkem. Čeho tím vlastně chtěla dosáhnout? Má kámen, dobře, ale co teď? Půjde po nás? Pokusí se osvobodit Lokiho?

Frustrovaná jsem si to rázovala prázdnou studenou chodbou a zlostně zatínala ruce v pěst. Nevěděla jsem, na koho a jestli vůbec se mám zlobit. Celé to byla samozřejmě Lokiho vina, ale přišlo mi, že celá situace vzešla z nepřeberna naších chyb. Z nepozornosti a lajdáctví. 

Na konci chodby se objevil chvátající Steve. Vlasy měl mokré, jako by zrovna vylezl ze sprchy, ale vzhledem k tomu, že jsme všichni poslední tři hodiny v pohotovosti, lítáme po základně a venku leje, tipovala bych spíš, že byl na přistávací plošině. „Kate!" zvolal, když mě uviděl. „Pojď, něco se děje."

Zamračila jsem se. To se ty problémy pěkně kupí. Netahal jsem z něj informace, protože řev lidských hlasů, které se překřikovaly, vycházel znedaleka. Někdo se v jedné z konferenček zuřivě hádal, žena. Další hlasy byly spíše obranné, ale rozhodně byly slyšet. 

„A kdo ji sem přivedl?!" zapištěla žena. „Přivedla sem nepřítele!" Podle hlasu jsem poznala Jane, byla tak rozrušená, že jí hlas přeskočil do fistule, do hodně zuřivé fistule. 

„Zoey přece není nepřítel, není to  žádný terorista! Neví, co dělá," pokusil se o argument Banner.

V ten moment jsme vešli přímo mezi hlavní protagonisty hádky. Místnost rázem ztichla a všechny pohledy se upřely pouze na mě. S tím jsem nepočítala a ztuhla. „Co se děje?" hlesla jsem, ale než se kdokoli z ostatních dostal ke slovu, Jane už byla u mě a držela mě křečovitě za ramena. Její náhlá přítomnost a panika v očích mi nedovolily jí jakkoli vzdorovat. Svou nepatrnou silou mě přimáčkla ke zdi a zadívala se mi velmi zblízka do očí. 

„Kde je moje dcera?!" zakřičela mi přímo do obličeje.

Až tehdy mi to docvaklo. Něco se muselo stát Lilith. Vytřeštila jsem oči. „Já ne..." začala jsem, ale už byla rozjetá.

„Ukradla jsi mi ji před rokem! Udělala jsi to znova!" obvinila mě bez mrknutí oka. Její nehty se mi zarývaly do šupin takovou silou, že jsem musela vypnout receptory. „Pomohla jsi té holce dostat se odsud i s Lil!"

Vlastně jsem si její zlost zasloužila. Měla pravdu, že už mám s únosy nějakou minulost, ale to jsem byla s matkou, musela jsem. A nenáviděla jsem se za to dosud „Jane, já..." zkusila jsem to znovu, ale bez šance.

„Uspala jsi mě a unesla ji! Probrala jsem se a měla sobě ty tvoje uspávací jehly!" pokračovala ohnivě se svými důkazy o mé zradě. Bouchla s mým tělem o zeď, jako by ze mě chtěla vyrazit pravdu.

„Teď jsem se to dozvěděla!" křikla jsem po ní v panice, aby mě konečně slyšela. 

Její oční kontakt byl zoufalý, hledala v mých očích lež, ale když ji nenašla, zlomeně se rozvzlykala a její stisk povolil. Malátně a ztraceně se odpotácela ke stolu a už v tichosti dosedla na židli. Její jediná naděje, tedy mé usvědčení a asi následná pomoc, se rozplynula. Teď o své dceři nevěděla vůbec nic. 

„Pokud byla Zoey schopna sebrat kámen, pak musíme předpokládat, že sebrala i dítě," pronesl po chvíli nepříjemného ticha věcně Fury. Ostatní souhlasně přikývli, ale radši nic neříkali. 

Steve mi sáhl na paži a přejel po ní palcem, načež zvedl ustaraný pohled. Shlédla jsem na místo, kde se mě dotýkal. Páni. Jane mi při svém výslechu zaryla nehty až do syntetické kůže a v jeden moment ji očividně roztrhla. Druhá paže nesla stejnou stříbrnou ránu. Naštěstí to bylo jenom kosmetické. Chytila jsem Steva za ruku, aby si nedělal starosti, a vrátila se k problému. 

„Dávalo by to smysl. Pokud chtěl Loki unést Jane i Lil a nevyšlo to, mohl Zoey na Asgardu zmanipulovat nebo svést, aby vyšel aspoň druhý pokus," navrhla Nat.

Thor si odkašlal. „Spíš zmanipuloval, bratr není zrovna svůdník." 

„Ale kdy by to stihl?" nadhodil Steve otázku, kterou jsem si sama kladla. „Byla pořád s námi."

Na to však nikdo odpověď neměl, avšak nebylo pochyb, že si Loki cestu našel. 

„Před chvílí jsme dostali GPS souřadnice míst, kde letoun přistál," zasáhla  Hillová a obrazovku na stěně promítla mapu státu. Na ní zářilo hned několik rudých teček, míst, kde mohla Zoey vystoupit. Viděla jsem New York, kanadskou hranici, jakési malé město a par dalších dost neurčitých lokací. 

„Chce nás setřást," zavrčela jsem. Doufala jsem, že nám aspoň trochu ulehčí práci. Rozhodně Jane neprospěje, když se pátrání povleče. 

„Pak musíme vyrazit na všechna místa, vytvoříme pátrací týmy," rozhodl Steve. Byla jsem ráda, že se konečně někdo dostal k nějaké akci. Čas nás tlačil. 

„Půjdeme ji hledat," rozhodl Steve povzbudivě, byla jsem ráda, že to řekl zrovna on, jeho rozhodnutí byla vždy taková správná a všichni věřili jeho úmyslům. Ne jako u mě. Fury přikývl a přešel po místnosti. 

„Přivolám i Visiona a hodím fotku Zoey do mezinárodních vod," navrhl akčně Tony a už se zvedal.

„Mezinárodních vod? Hodíš fotku do oceánu?" podivil se zmateně Thor a všechny poněkud zarazil. Nebyla sice vhodná příležitost se smát, ale uložila jsem si ji v paměti na dobu, kdy už se téhle vzpomínce budeme jenom smát. 

„Máme delfíní posly," potvrdil Tony natolik vážně že Thor uznale pokývl hlavou, jak skvěle to máme vymyšlené. 

„Týmy budou připraveny k odletu do patnácti minut," oznámil nám Fury, když vzhlédl od obrazovky svého tabletu. Nejspíš všem poslal nějaké alarmující hlášení. 

„S Kate si vezmeme tým a pokryjeme New York, známe pár míst, kde by se mohla cítit bezpečně," navrhl Steve a všichni souhlasili. Byla jsem za jeho velení ráda, jelikož mě samotné se na jazyk draly pouze pochybnosti, jeho rozvaha vnášela do situace naději. 

Jakmile se domluvily zbylé náležitosti, vyrazili jsme sprintem do našeho pidi pokoje, kde jsme skladovali své uniformy a zbraně. Asi vás napadne, že já mám zbraň neustále na sobě - šupiny-, ale když jdeme na plánovanou akci, beru si taková malá rozšíření, která se do samotné paměti šupin nevlezou. Musím na sebe vždycky hodit speciální náramky, které zacvaknou šupiny a poskytují mi takové šílenosti jako je noční vidění, nekonečný výběr maskovacích tváří a další. 

Ani si nevybavuji, jak jsem se do toho soukala, najednou jsem to měla na sobě a s bušícím srdcem spěchala na přistávací plošinu. Se Stevem jsme na sebe nemluvili. Vlastně se celá základna ponořila do ponurého podvečerního ticha. 

V hale před dveřmi ven už se srotil početný dav, včetně všech mých přátele, dokonce jsem zahlédla i Jane. 

Když nás zahlédl i Adrian, okamžitě se k nám prodral. „Jdu do New Yorku s vámi," oznámil tiše, aby nerušil agenta, který zrovna podával informace, aby byli všichni v obraze. 

Přikývla jsem, ráda,  že máme v týmu další známou tvář. Ovšem dvacet agentů a tři Avengers nebyly zrovna počty, které by působily jakkoli pozitivně. Ale kolik lidí by bylo třeba k nalezení jedné z miliónů blondýn v městské džungli?