GOD • Avengers (Kate2)

19. Obloha a vnitřnosti

*Kate*

Když jsem ho uviděla, jak v poklidu klesá ke dnu, jak se jeho vědomí vytrácí a oči se mu pomalu zavírají, měla jsem pocit, že mi srdce vynechalo jeden úder. Chtěla jsem na něj zavolat, chtěla jsem se nadechnout. 

Doplavala jsem k němu a proklínala neskutečný tlak vody na mé ušní bubínky, už dávno přece musely prasknout! Taková bolest! Popadla jsem jeho vláčné tělo a táhla ho nahoru. Trvalo to dýl, než se mi líbilo, šupiny sice pracovaly naplno, ale pořád jsem byla ve vodě a on byl těžká váha i při vědomí a bez brnění.

Kyslík mi docházel už před půl minutou, teď moje plíce pálily a nutily mě vdechnout vodu, což už Steve pravděpodobně udělal. Nezastavovala jsem se na hladině, rovnou jsem se Stevem vyletěla do vzduchu a přistála v písku opodál. Jeho oči se zachvěly a on se v křeči otočil na břicho, aby mohl vyzvrátit veškerou vdechnutou vodu. Byla jsem ráda, že to zvládl sám, protože jsem netušila, co bych s ním jinak udělala. Vytáhnout za nohy a třást, dokud by voda sama nevytekla? Plácat po zádech?

Klepala jsem se tak moc, že jsem se sotva udržela v sedě. Položila jsem mu ruku na záda a sledovala, jak vykašlává další a další vodu. Bylo jí překvapivě hodně. Když to ze sebe dostal, zůstal ještě chvilku na břiše a jenom zhluboka dýchal. Z očí se mi spustily slzy a byla jich hromada. Byl v pořádku. Rozesmála jsem se - úlevně, ztrápeně, unaveně. Hystericky. 

Když se ke mně obrátil, vrhla jsem se mu do náruče bez ohledu na jeho pochybnou stabilitu. Pevně mě objal a pohladil má chvějící se záda. Dovolila jsem si dvakrát vzlyknout do špinavého brnění. Tak moc jsem se o něj bála. Tímto si Loki vysloužil mou věčnou nenávist. 

„Jsem v pořádku," uklidňoval mě ochraptělým šeptem, zdál se být tak klidný. Proč je tak smířený?! Možná se ještě nevzpamatoval, napadlo mě. 

„Bála jsem se, že umřeš," hekla jsem a ještě víc se na něj nalepila. Věděla jsem, že vydržet pod vodou těch pár minut je možné, zvlášť v jeho případě, ale ten pocit, že by tam pod tím hadem umřel...

„Přežil jsem v ledu sedmdesát let, tohle byla brnkačka," zasmál se, ale trochu se zakuckal, když se další voda drala z plic.

Byla jsem ráda, že vtipkuje, i když mě tím prohlášením vůbec nepřesvědčil. Jeho přežití tehdy bylo zázrakem, kolik takových zázraků má ještě v rukávu?

„Nenávidím ho," šeptla jsem mu do ramene, když jsem konečně našla svůj hlas.

„Já vím, já taky," potvrdil mi a rukou přejel moje mokré vlasy slepené pískem. Musím vypadat hrozně.

Brána zapraštěla a já rychle rozmrkala slzy. Že by další boj? V sevření dvou vojáků k nám klopýtala Zoey. No, k nám úplně ne. Prosvištěli kolem jako namydlení, přičemž mi jeden z vojáků stihl kopnout písek do očí. Zanadávala jsem. 

Připoutali ji ke zlatému kruhu v zemi, takže měla menší prostor k manévrování. A pak vyrazili pro Steva. Věděla jsem, že to musí přijít. Kdybych tomu chtěla zabránit, museli bychom rovnou utéct, ale nevěděla jsem kam, kudy a hlavně jak. Sama bych to možná zvládla, ale byli jsme tu tři. 

Rychle jsem Steva líbla na rty a postavila se, abych jim nedala příležitost kopnout po mně další vlnu písku. Bez větších námitek jsem sledovala, jak Steva odvedli k dalšímu kruhu opodál a připoutali. 

Teď je na řadě můj boj. Jsem si jistá, že nějaké zvíře, co tak hrozného by mi mohl dát?

♦  ♦  ♦