GOD • Avengers (Kate2)

24. Záblesk vedle záblesku

*lady Sif*

Celý úprk se udál tak náhle, že jakmile skončil, sotva jsem tomu uvěřila. Loki ležel na zádech a tvrdě spal, ze samo-korunovaného krále se měl stát během chvíle zajatec. Na druhou stranu Heimdall se během vteřiny vyprostil z ledu a okamžitě vyrazil spustit Bifrost. 

Vzpomínala jsem si akorát, že jsem do Heimdalla párkrát udeřila mečem, zatímco nás Loki sledoval. A pak náhle bylo všechno jinak. Došlo mi, že za to mohla rošťácky se tvářící  dívka pokrytá silnou vrstvou ledu. Postavila jsem se před ni a zmateně se ji prohlížela. V každé ruce svírala jeden kámen nekonečna, kámen času a kámen prostoru. Pokud jsem věděla, měla to být obyčejná smrtelnice... tedy až na to lítání. Takže byla jenom otázka času než ji kameny zničí, alespoň tak mi to bylo řečeno. Proto jsem její ruku celou dobu nepustila, ve dvou se kámen dal držet déle. 

Vše nasvědčovalo tomu, že se smrtelné děvče postavilo mezi mě a ledovou střelu. Zamračila jsem se. Za mými zády se ozval rachot, povyk a hlasitý dobře známý dusot nohou.

„Thore!" vykřikla jsem, když jsem ho poznala. Chvíli jsem se nemohla rozhodnout, jestli jsem šťastná, nebo jestli ve mně zůstala roky stará zahořklost kvůli Jane. Když se pro ni rozhodl a trávil tak na Zemi tolik času, nemohla jsem uvěřit, že svou říši opustil kvůli obyčejné smrtelné ženě. Ale teď byl tady, to měnilo vše.

„Sif!" Jeho značně vyplašený výraz prořízl nadšený úsměv. Podal mi ruku, ale když jsem ji přijala, strhl mě do objetí. S novou dávkou radosti se na mě zahleděl. Byla jsem si jistá, že na Zemi musel zuřit, když se na Asgard nemohl vrátit. „Co se stalo?" chtěl vědět, ale scéna mluvila sama za sebe. Loki se stále válel po skleněném mostu v hlubokém bezvědomí, Heimdall byl zpátky na místě a já, divoce rozcuchaná a špinavá z arény s divokými výdechy svírala meč. 

Jedinou neznámou pro něj byla zamrzlá dívka stojící opodál. Když ji zahlédl, jeho úsměv rázem pohasl. Okamžitě mě pustil a přiklusal k ní. Dotkl se ledu, aby se ujistil, že se mu to jenom nezdá. 

„Loki ve tvé nepřítomnosti ovládl celý Asgard," vydechla jsem a rozhořčeně pohlédla na spícího exvládce. „Všechny ovládl svým žezlem a připravil ty šílené hry! A potom přitáhl ty tři."

„Ano, poslal nám videa z arény, ale nic víc. Je zbytek v pořádku?" chtěl vědět.

Přikývla jsem a chvíli váhala, jestli se mám zeptat. „Cože vám to poslal?" Nemám ráda, když se lidé zmiňují o věcech, které jsem neznala. A midgardská trojice byla celá neznámá. Jinak mluvili, znali jiné věci a dokonce bojovali způsobem, který jsem nebyla schopna napodobit. Nelíbili se mi. Navíc tmavovlasá dívka lítala stejně jako Thor, i když násobně neobratněji. Tohle dělají midgarďané normálně? Při poslední návštěvě jsem si ničeho nevšimla. 

„Pohybující se obrazy," vysvětlil mi a nakrčil obočí. „Osvoboď prosím zbylé vězně, pošleme je domů," zaúkoloval mě a já bez váhání vyrazila poklusem zpátky do města.

*Thor*

Když jsem tak sledoval Kate, myslel jsem na včerejší video. Do boku ji bodl Gullveigský štír, smrtelně jedovatá bestie z Asgardských planin. Její bílá košile dávno nebyla bílá, kolem protržené látky se už pár hodin rozlévaly odstíny temně rudé. Zaschlá krev, hnisající rána. Ta nezdravá barva jenom připomínala, jak málo času má. Jed by ji dnes večer bezpochyby zabil, ovšem teď je její krev nehybná, led ji zastavil. Dalo nám to nějaký čas k dobru.

„Heimdalle, bratře, rád tě vidím," řekl jsem a stiskl vysokému bohu rameno. Vždy mě trochu znepokojovalo, jak je vlastně vysoký. V pubertě hned o tři hlavy, v dospělosti jenom o jednu. Na Midgaru by vyčníval.