GOD • Avengers (Kate2)

9. Hulk

*Kate*

Po mém šťastném objevení jedné z bran jsem byla přizvána k jejich dalšímu zkoumání. Byla jsem z toho trochu nesvá, protože jsem neměla reálně čím přispět. Navíc si Bruce s Tonym vystačili sami a já je už dobrých pár hodin v tichosti pozorovala z druhé strany laboratoře.

Bruce mi vysvětlil, že takové portály mohl mít na svědomí Teserakt, pradávná vesmírná síla v podobě zářící krychle, o které jsem v životě neslyšela. O důvod víc vykopnout mě z výzkumného týmu. 

Tony taky občas přispěl nějakým vysvětlením, ale jakmile se ponořil do výroby jakéhosi strojku, jako by tam nebyl. Já jsem přispívala svými lajckými komentáři a soustavným chroupáním pistácií, i když je bytostně nenávidím. Z nudy bych kousla i do Tonyho.

„Jak vůbec dopadla škola?" zeptal se Tony, když si napjatého ticha všiml i přes bublinu poblouznění.

„Jako bys to snad nevěděl," odfrkla jsem si, protože jsem věděla, že si nechává posílat všechny informace o mně.

„Nečekal jsem, že to zvládneš tak dobře," přiznal po chvilce a vzhlédl od rozdělané práce.

„Zvládla jsem sestrojit obloukový reaktor velikosti mince a ty se divíš, že jsem se prokousala přes první ročník?" podivila jsem se a začala ho podezřívala, že se mě snaží pochválit.

„No jo, prvák je vždycky..." jeho, velmi nenápadné, povzbuzování do dalšího vzdělání přerušilo hlasité zapraskání a několik těžkých ran. Leknutím mi upadl balík pistácií a než jsem se stihla otočit,  proletěl mezi námi Bruce. Netušila jsem, co se stalo, nic nepípalo, nic nehořelo ani neprskalo elektřinu. Jenom Bruce se válel mezi stoly a tiše nadával. 

„Doktore?" donutila jsem se zeptat klidným hlasem, abych mu nedala další důvod se naštvat. Jsme v oblacích, takže když se naštve, bude to větší problém než kdy jindy. Ležel na podlaze tváří k zemi a mělce dýchal, jako divoké zvíře.

„Bruci?" zašeptal Tony a přišel k němu tak blízko, jak se jen odvážil. A pak se Banner otočil. K našemu zděšení jeho čokoládové duhovky nahradila divoká žlutá. Začíná se měnit!

„Tony, běž to říct ostatním!" přikázala jsem mu, ale ani se nehnul.

„To teda ne, ty to jdi říct ostatním. Já ho zdržím," vypadalo to jako konečné rozhodnutí, ale to bych nesměla být po něm.

„Vždyť nemáš ani oblek!" křikla jsem na něj, abych přehlušila Bannerův hrdelní řev. Látka na zádech se mu pomalu trhala, jak se pod ní objevovala kupa zeleného svalstva. Když nabobtnaly i nohy, děkovala jsem za ty velké kalhoty. Sice jsem netušila, jestli je... mužem i po proměně, ale zjišťovat jsem to rozhodně nechtěla. Pravděpodobnost je příliš vysoká. Když se transformace dokončila, Hulk bouchl pěstmi do země, jako naštvaná opička a vystřelil na nás.

Dost bylo dohadů, byl čas jít. Oba jsme sprintem vyběhli na chodbu a utíkali, kam nás chodby vedly.

„Myslela jsem, že ho zdržíš," rýpla jsem si, ale byla jsem ráda, že to fakt neudělal. Hulk by ho zapleskl jako mravence.

„Nemám oblek," dal mi dodatečně zapravdu a odpojil se do jedné uličky, kudy se šlo ke skladu, kde schovával svůj kostýmek.

Naštěstí šel Hulk za mnou. No, naštěstí, to je dost sporneeeeee.... Vznesla jsem se do vzduchu a práskla sebou o zeď. Hulk mě kupodivu doběhl a jedinou ránou smetl k zemi. Škrábala jsem se na nohy, jak rychle to jen šlo, ale on, jako by to byla bůhvíjaká sranda, vystřelil za mnou. Takový velký pejsek. Velký zelený naštvaný pejsek.