GOD • Avengers (Kate2)

39. Jenom jeden šíp

*Steve*

Zatímco se v boční uličce strhlo peklo, tedy alespoň pro Lokiho, já jsem šnečím tempem odváděl Kate ke dveřím domu, ve kterém jsem strávil posledních pár let. Některé byly horší, kdy jsem neměl moc práce a často jsem zůstával sám. Jiné byly skvělé, jako třeba ten poslední, kdy jsme s Kate vyváděli jako malí a třeba po sobě celé odpoledne házeli polštáře, přičemž bod byl za zásah a deset za trefu do obličeje. 

Umím si představit, že by se mnou nebydlela. A představa to byla vskutku nemilá. Ráno bych se vzbudil, našel nejbližší základnu SHIELDu a vyrazil na akci, která by zrovna začínala. To by byl takový vrchol týdne, zbytek dní bych běhal, cvičil nebo četl knihy, které jsem zaspal. Takhle vlastně probíhal můj život před příchodem Kate. 

Když se ovšem nastěhovala, celý můj nepříliš zajímavý denní režim se obrátil vzhůru nohama - neustále jsme někam chodili a zkoušeli věci, které na mě do té doby jenom smutně koukaly ze seznamu. Byla takovým mým parťákem na cestě za poznáním moderního světa. 

„Počkej, počkej," zašeptala z ničeho nic, křečovitě se chytla mé bundy a volnou rukou se zapřela o koleno. Chtěl jsem se zeptat, co se děje, ale bylo by to k ničemu, stejně by mě neslyšela. Místo toho jsem ji lehce pohladil po zádech, nemohl jsem dělat nic, dokud mi neřekne, co se děje.

„Bolí mě hlava, hrozně," na konci věty hekla a chytila se volnou rukou za spánek, z očí jí znovu vyhrklo pár slz, tentokrát jí po obličeji ale nestekly samy. Z nosu se jí spustil ohromně silný proud krve, který s každým mým nádechem nabíral na síle.

Nebyl čas řešit s ní detaily a na ruku ji pomalinku psát, že ji odnesu k doktorovi. Prostě jsem se do toho vrhl, vzal jsem ji do náruče a rychlým templem, při kterém jsem únavou ztěžka vydechoval, poháněn strachem, jsem ji nesl směr sanitky. Vlastně nachlup stejně jako před pár minutami Brooke. Když jsem si to uvědomil, znovu jsem za to nedorozumění zastyděl. To tajemství mě tížilo jako kámen a přinášelo značný pesimismu. Musel jsem to s oběma brzy vyjasnit. 

„Copak se stalo téhle?" zeptal se mě už známý doktor s upraveným knírem, který v rukách svíral tablet a zapisoval si do něj údaje jednoho z raněných. Kolem už jich posedávalo nebo polehávalo více - muž s obvázaným čelem, žena s roztrženým lýtkem, chlapec s odřeným loktem, stará paní s popáleným obličejem, mladý kluk v bezvědomí, který už byl v sanitce a já si ho všiml těsně před tím, než za ním zabouchly dveře. Sanitek už tu vlastně zbylo jenom pár, ale v dáli houkala další, která se nepopiratelně blížila. 

Pohled na všechny ty nešťastníky mě naplnil stejně rozporuplnou emocí jako před chvílí. Na jednu stranu jsem byl zodpovědný minimálně částečně za jejich bezpečí, emzáci byli mou starostí, takže jsem cítil, že jsem občany zklamal. Na stranu druhou mimozemšťani se drželi v ulici, takže zranili jenom ty civilisty, kteří jim dobrovolně přišli do rány. Takže část viny padla i na ně. 

„Netuším. Našel jsem ji pod autem, nic neslyší a nevidí," odpověděl jsem s hlasem nebezpečně rozechvělým. Lítostivě jsem na ni shlédl. To přece není možné, aby se jí zase stala taková hrůza. Proč zrovna jí?! Proč tak často?! Proč vůbec?!

„Snaží se komunikovat?" zeptal se ten menší, hbitě jí připravující pojízdné lůžko, které vytáhl z poslední neobsazené sanitky. 

„Ano, dvě klepnutí znamenají ano a jedno ne," oznámil jsem jim roztržitě, protože se Kate, teď už na lehátku, zkroutila bolestí. Z nosu jí vytékala další a další krev, vsakující se do bílé látky na lůžku. Bezmocně jsem jí stiskl prsty, aby aspoň věděla, že jsem pořád tady.