GOD • Avengers (Kate2)

6. Šaty lapené do sítě

Návrat do hlavního sálu byl jako návrat o tři staletí. Najednou se v něm všichni chovali neskutečně nudně - mluvili pomalu, neusmívali se, stáli v hloučcích a občas něco neobratně zobali u stolů. Všechno bylo jako zpomalené. Jenom Steve se k nám řítil závratnou rychlostí. 

„Kate? Kde jsi byla? Všude jsem tě hledal," vytknul mi tiše a dofuněl k naší dvojičce.

„Na tak to mě podrž. Steve?" upozornil na sebe James a já se na něj překvapeně otočila. Znají se?

„Bucky?" žasl Steve, ihned se mu po obličeji rozlil nadšený úsměv. Oba se celí šťastní objali a mě, nechápavě na ně zírající, si všimli až po chvilce.

„Vy dva se nějak ... znáte?" zeptala jsem se a mně samotné ta otázka přišla stupidní. Bezvadné, Kate.

„S Buckym jsem vyrostl, známe se snad odjakživa, jen se nějakou dobu neukázal," vysvětlil mi Steve s nenápadnou výtkou pro Buckyho. 

„Měl jsem napilno," pousmál se skoro trpce a rychle stočil řeč jinam. „Kdo by to byl řekl, že se potkáme zrovna když ti kradu dívku."

„Cože?" zarazil se Steve a oba si nás změřil.

„Cože?" žasla jsem já.

„Cože?" přidal se i on, aby nebyl s ničím pozadu a trochu se tomu zasmál. Ale nevypadal, že by se v situaci cítil nějak nejistě, prostě žertoval.

„Kde jste vůbec byli?" změřil si nás Steve podezíravě, ne, že by mu vtip unikl, jenom v tom preventivně něco hledal. My dva jsme se rozpačitě zasmáli naší taneční vzpomínce.

„Vedle v tanečním sále," oznámila jsem mu s tichým smíchem, když jsem si vzpomněla, jak to Buckymu podjelo a on skoro udělal provaz.

„Byli jste tancovat?" zeptal se překvapeně Steve a nejspíš se mu nelíbila představa, že jsem tancovala s někým jiným. Pro něj je to dost intimní záležitost.

„Ano, byla to zábava," oči mi svítily při vzpomínkách, ale to situaci vůbec nepomohlo. Steve na mě zíral a nebezpečně tiše to zpracovával. 

„Co vůbec chtěli ti lidi?" zeptala jsem se najednou vážná, abych změnila téma. Oba jsme na Steva se zájmem pohlédli.

„Nějaké zážitky z války," nakrčil u toho obočí. Najednou se prostorem rozlehlo vyzvánění telefonu. Mého telefonu. Neměla jsme kapsy, takže mi ho opatroval Steve, který mi ho překvapeně podal. Neznámé číslo. 

„Halo?" zvedla jsem hovor a zaposlouchala se, ale nic. Zkontrolovala jsem obrazovku, jestli se hovor neukončil, ale pořád běžel. „Halo?" ozvala jsem se znovu, abych konečně prolomila to děsivé ticho. Z reproduktoru se ozvalo tiché zamručení, jakoby se někdo probouzel. Ale když jsem zesílila reproduktor na maximum, abych slyšela, ozval se tak hlasitý vřískot, že jsem mobil málem upustila.

Oba dva muži mě napjatě sledovali a nevěděli, co si mají myslet. Sama jsem si nebyla jistá. 

Opět mrazivé zavřísknutí, jakoby někdo mučil kočku. Postavily se mi vlasy na hlavě. Přerývaně jsem vydechla.

„Z-zoye? Zoey jsi to ty? Co se děje?" Skoro jsem křičela, ale hrdlo jsem měla stažené hrůzou. Pokud se teď něco stane, bude to moje vina, protože jsem její předvedení SHIELDu odkládala. 

Ozýval se řev mísený s dívčím pláčem, který přecházel do nelidského kvílení.

„Jsi doma? Co se stalo?" požadovala jsem po ní základní informace, ale už se asi proměnila, ve sluchátku byl slyšet pouze její tichý dech.