GOD • Avengers (Kate2)

33. Spáči

V terénu jsme strávili neskutečných osmnáct hodin. V New Yorku jsme přistáli kolem šesté večer a od té doby jsme až do poledne druhého dne prolézali místa, ke kterým měla Zoey i sebemenší vztah. Nikam nás to ovšem nedovedlo, Zoey se neobjevila a nám se začaly plantat nohy únavou. Pokud si někam zalezla, neměli jsme šanci ji najít. Teď už to bylo na ostatních týmech a analyticích SHIELDu, kteří jistě celou noc strávili nad kamerovými záznamy. 

„Navrhuji dlouhý vydatný spánek," vydechla jsem, když Steve rozpustil celý náš pátrací tým. Agenti se vydali k letounu a zpátky na základnu, zato já, Steve, Adrian a Bucky jsme se do temných kovových chodeb příliš nehrnuli. 

Ulice spalovalo polední slunce, byl krásný letní den, ale sotva jsem si toho všimla. Oči se mi zavíraly při chůzi. Vzhledem k tomu, že jsme volali s Natashou, která Zoey taky neobjevila, omluvili jsme se na pár hodin z dalšího pátrání. 

„Dobrý nápad," vzdychl Adrian a během tří vteřin už ležel na blízké lavičce. Ploužili jsme se zrovna Central Parkem, takže kolem nebyla taková přehršel lidí, aby se někdo podivoval čtveřici v podivných těžkých uniformách. 

„Přece nebudeš spát tady?!" zhrozila jsem se, když začal usínat. Už pomalu ztrácel vědomí, ale šťouchla jsem do něj kolenem. 

„Co?" zabručel nespokojeně. 

„Neusínej tu, okradou tě, zmlátí nebo při tvém štěstí znásilní," promlouvala jsem mu do jeho ospalé duše, ale koukal na mě, jako by nic z toho, co jsem řekla, nechápal. Minimálně ho to příliš nezajímalo. 

„V poledne?" zamumlal zmateně. „To je teď New York tak divoký?"

„Kde bydlíš?" chtěla jsem vědět, aniž bych reagovala na to, že mé vyhrožování opravdu postrádalo na vážnosti. Doufala jsem, že se fofrem vymáčkne, abychom ho tam rychle mohli hodit nebo vyprovodit. Už jsem nemyslela na nic jiného než na postel. 

„Bydlím? Já nebydlím nikde," hlesl a jako plnohodnotný bezdomovec se zpátky uvelebil na lavičce. Taková možnost mě ani nenapadla, ale vlastně na to neměl čas. Z vězení mé zvrácené máti zamířil přímo k SHIELDu, kde strávil více než půl roku na výcviku, a potom ho poslali do toho Londýna na nějakou pochybnou akci. Samostatné bydlení tedy ještě neřešil. 

„Tak se vyspíš u nás na gauči," oznámila jsem mu odevzdaně. Letoun už nejspíš dávno odletěl, takže mu zbývaly možnosti gauč a lavička. 

„Tak jo." Mdle se na mě usmál, skoro jako by byl na sedativech, a nechal si pomoct z té zpropadené lavičky. Kdyby se nezastavil na šlofíka, už jsme mohli být o dvě minutky blíž spánku. 

„A ty, Bucky?" Otočil se Steve na svého přítele, ale ten odmítavě zakroutil hlavou.

„Já to domů zvládnu, není to až tak daleko," odmítl a já to chápala. Když máte doma postel, proč spát u někoho na gauči? 

Steve s tím ale problém měl. Všimla jsem si na jeho výrazu, že nejspíš něco nevím. Něco, co mu nedovolilo nechat Buckyho jít domů. Zvláštní. „Ale nemusíš," přesvědčoval ho Steve.

Bucky váhal, což nás stálo další minutu navíc do vytouženého spánku. Musela jsem zasáhnout. „Přesně tak, jen pojď, máme doma místa habaděj." Povzbudivě jsem se na něj usmála, abych nevypadala tak otráveně, jak jsem se cítila. Souhlasil, takže jsme mohli konečně vyrazit. 

„Je to ještě daleko?" zakňučel Adrian po sladké chvilce ticha a plouživé chůze. Ta rychlost padala na jeho hlavu, jako jediný odmítal zrychlit. Když jsem se otočila, uvědomila jsem si, že na tom asi opravdu nebude dobře. Nohy vlekl za sebou, znaveně se hrbil a očima sotva viděl na svět kolem sebe. Přeci jen včera ráno přiletěl z Anglie a pak celou noc i další ráno pomáhal při pátrání. Radši jsem si pospíšila a podepřela ho. Jeho pád do trávy by znamenal další minutu zpoždění.