GOD • Avengers (Kate2)

EPILOG

Ráno přišlo rychleji, než všichni čekali. Uvnitř SHIELDu byl bordel, před základnou ležely polámané stromy a rozrytá tmavá zem kontrastovala s pečlivě udržovaným trávníkem. Furyho kancelář zůstala prázdná, i přes přímý rozkaz dopravit tam Tonyho hned po rychlé sprše.

Na nástěnných hodinách v hlavní místnosti, kde to hučelo jako v úlu, se ručičky pohybovaly, pomalu, ale jistě, ke dvanáctce. Bylo skoro pravé poledne a Fury nás nutil dřepět v rušné místnosti, místo, abychom se mohli vyspat z kocoviny.

Sám nabroušeně přecházel před naší schlíplou skupinkou pařmenů, jistě v hlavě plánoval nějakou ošklivou záležitost, které se budeme muset účastnit. Sedělo nás tu celkem pět, Buckyho naštěstí vynechal, protože jsem se dušovala, že on o ničem nevěděl, takže kromě mé unavené maličkosti zde trpěl Tony, kterému bylo blbě jako nikdy. Bylo mi ho i trochu líto, nikdy neví, kdy přestat. Dále i Steve, co ochranářsky stál za mou židlí s pažemi obranně založenými na hrudi, snad jediný z nás schopný normálního fungování. Po mé pravé straně seděl ten agent, co tak hysterčil, když nás Tony naháněl tou lodí, teď vypadal, že svého nočního rozhodnutí jít ven opravdu lituje. A hned vedle něho stála svěží Natasha, která zaujímala stejný postoj jako Steve. Někdy těm lidem závidím jejich schopnosti, ale když si uvědomím, že alkohol ani drogy na ně nemají účinek, moje závist zase rychle mizí. Musí to být nuda.

„Řekl jsem," začal po dlouhé době Fury a zastavil. „Že máte povolení využít místnost 96P pro nenápadnou a tichou oslavu. Myslím, že jsem zmínil, že o vás nechci ani vědět a nemáte dělat žádné problémy."

Sklopila jsem zrak k zemi a bojovala s úsměvem. Tohle opravdu řekl, přiznávám, že jsem to nikdy neplánovala dodržet, ale je pravda, že jsme to trochu přehnali. Fury ale neskončil.

„Pochopila jste nejspíš, zdemolujte 96P, zdrogujte polovinu mých agentů a zničte všechno v okolí dvou kilometrů vesmírnou lodí."

Někdo od počítačů se hlasitě uchechtl, byl to nějaký agent, kterého jsem nikdy neviděla, nejspíš nás poslouchal. I když Fury dost křičel, možná to prostě jenom zaslechl. Všichni, včetně vytočeného Furyho, jsme po něm vrhli zkoumavý pohled, vyjeveně na nás kouknul a rychle dělal, že má plné ruce práce.

„Omlouvám se, pane, už se to nestane," řekla jsem pokorně, i když slovo pane mi šlo přes rty dost těžko. Vím, jak by se Adrian ušklíbl, kdyby tady byl.

„To je snad samozřejmost," vyhrkl Fury rozzuřeně, i když to na něm skoro nebylo znát. Však ho znáte, chladná hlava a tak, i když dnes jeho rozpoložení docela výrazně prosakovalo na povrch.

Nastalo tíživé ticho.

„A teď bych rád věděl, proč jste lhala o projektu..." podíval se do složek, aby se ujistil, že řekne správně název. „Vílí prach."

Neudržela jsem se a pousmála se, jedná se o projekt s neviditelnými síťkami, zajímá ho nejspíš jejich nedávné využití na party. Když jsem je vyráběla, napadlo mě, že názvů jako Jestřáb, Drtič nebo Černá smrt je tu už moc, navíc slyšet Furyho, jak smrtelně vážně mluví o Vílím prachu, bylo k popukání.

„Vílí prach je projekt s fotoreceptorovými buňkami, jejho využití nemá konce," postavila jsem se za svoji práci a podívala se mu do oka. Zlého oka. Špatný nápad. Špatný nápad!

„A na 96P bylo vybavení z jakého důvodu? Zatím to vypadá, že byly zhotoveny pouze za účelem oné oslavy," nevěřil mi Fury a mrskl přede mě růžovou složku s ozdobným nápisem Vílí prach. Trošku jsem si s tím pohrála, dokonce jsem na to stříkla voňavku a potřísnila povrch složky třpytkami - každý, kdo na ně teď sáhne bude mít na rukou takový pseuďácký vílí prach.