Sky

6.

Už je to týden co jsem Nathana neviděla. Pět dnů chodím po domě nebo po zahradě a snažím se něčím zabavit. Snažím se zapomenout na to, že někdy nějaký Nathan byl. Aspoň na chvíli, kdy nemůžeme být spolu. Když nad tím tak uvažuju nechápu, co mu mám vlastně za zlý. Osm let jsme prakticky trávili jenom spolu. Musela jsem počítat s tím, že přijde chvíle kdy nebudeme spolu. Jenže já tomu nechtěla věřit. A on mi to teď dokazuje svým pobytem v Karibiku s Kelly. Nebo spíš zlodějkou kamarádů?

,, Sky, pojď mi pomoct!" zakřičela na mě mamka z kuchyně. Zvedla jsem z houpačky kterou máme zavěšenou mezi dvěma stromy a vydala se pomalu směrem k domu. Když jsem došla do kuchyně našla jsem mamku jak stojí nad plechem muffinů a mračí se.
,, No?" zeptala jsem se a pak mi došlo, jakým tónem jsem to slovo vyslovila. Už před pár lety jsem zjistila, že ukazovat rodičům jakýmkoliv způsobem svoje pocity se nevyplácí. Tak to aspoň fungovalo u mě. Táta byl pak zbytečně nepříjemný nebo zvědavý (v nejhorším případě si ze mě začal dělat srandu). A mamka se chovala jako klasická, starostlivá matka. To jsem pak podstupovala zdlouhavé výslechy ohledně mých "obřích" problému. Tyhle výslechy většinou končily tak, že se mamka urazila kvůli mé mlčenlivosti a já byla ještě víc zdeptaná než předtím. A proto jsem si svoje pocity a jejich vyjadřování pečlivě střežila. A teď udělám hloupou chybu v podobě tónu hlasu. Sky, proboha.
Mamka zvedla hlavu a jak jsem očekávala, starostlivě se na mě podívala. Prosím, hlavně žádný otázky, prosila jsem v duchu.
,, Půjdeš zdobit, jo?" řekla a snažila se to vyslovit co nejveseleji. Moc dobře věděla, že já a zdobení muffinů, vánočních perníčků nebo nedej bože dortů, není dobrá kombinace. Ve chvílích, kdy se ze mě stala zdobička se moje ruce změnily na dvě levačky. A já se stala nepříjemnou holkou která nemá ani špetku inspirace.
,, Musím?" zeptala jsem se s doufáním, že mamka svoje rozhodnutí ještě přehodnotí. Ostatně moc dobře věděla, jak moje výrobky pak vypadají. Jak říkal jeden z dvojčat a zároveň mých bratrů, Connor: Tohle je leda tak na zastrašení hostů. A já projednou výjimečně s bráchou souhlasila.
,, Ne. " odpověděla úsečně matka. Už jsem se otáčela k odchodu když v tu chvíli se mamka nadechla a začala mluvit.
,, Hele Sky, nebudu řešit tvoje problémy. Vím, jak to pokaždé dopadlo. Já bych řekla, že jde o Nathana. Nebudem to rozebírat, jo? Jen jsem chtěla říct, aby ses netrápila. On se vrátí. Dobře?" Stála jsem v kuchyni jako opařená. Mamka nadzvedla obočí, čímž mi nevědomky připomněla Nathana. Díky, tohle mi pomáhá, vynadala jsem jí v duchu. Pak mi došlo, že tam stojím už dost dlouho na to, abych se zmohla na nějakou odpověď nebo jednoduše odešla.
,, Dobře." odpověděla jsem a doufala, že jsem nezněla moc zdrceně a následně se odebrala do svého pokoje.

Můj pokoj bylo jediné místo, kde jsem se cítila svá. Když jsem zavřela dveře cítila jsem se jako bych vstoupila do svého vlastního světa. A myslím, že nejsem daleko od pravdy. Svůj pokoj jsem milovala z mnoha důvodů. Ten první byl takový, že cela místnost byla pouze podle mých představ. Byl to můj styl a já byla šťastná, že je všechno podle mě. Druhý důvod byla moje postel, která byla snad největší poklad mého pokoje.
Právě teď jsem si nepřála nic jiného než si právě do své postele lehnout a vypnout veškeré myšlení a reagování na celý svět. Přestat přemýšlet nad tím, jak hrozně jsem se před chvílí zachovala ke své mamce,která se chová tak, jak by se chovat měla. Tím pádem bych jí vůbec neměla vyčítat to, že se zajímá o problémy svého dítěte. Jsem strašná dcera, proběhlo mi hlavou.
Chtěla jsem přestat myslet na to, kde je a co dělá Nathan. Když řeknu, že bych nejradši upadla do kómatu nebo rovnou zemřela, rouhala bych se ale k mé smůle nelhala.