Sky

2.

,, Co to bylo?!" zeptal se mě za rohem Nath. S nevěřícným pohledem zíral na naše spojené ruce a vypadal, že každou chvílí vybuchne. Většinu času to byl optimistický vtipálek který se ničeho nezalekne. Na všechno měl odpověď a nic ho nezaskočilo. A právě proto mě tahle jeho reakce překvapila. Pustila jsem jeho ruku a koukla na jeho obličej. Tvářil se naštvaně. Hodně naštvaně. Na čele se mu značila vráska a jeho rty byly stisknuté do jedné, rovné přímky.
,, Sky." řekl mé jméno a zamával mi rukou před obličejem když si všimnul, že fascinovaně zírám na jeho pusu. Vrátila jsem svůj pohled zpět na jeho oči. Zelené oči. Abych byla upřímná, znala jsem jen dva lidi kteří měli zelený oči. Jeden člověk byla moje milovaná babička. Ten druhý byl můj nejlepší přítel do deště. Nejmilejší kluk kterýho jsem znala. Největší bojovník za svá práva. Nepřekonatelný sportovec. Byl to Nathan. Jeho oči bylo to první, čeho jsem si na něm všimla. Vyzařovala z nich energie a nadšení snad pro všechno.
,, Hele vnímáš mě?"
,, Ehm... No jasně že jo. Jo, vnímám tě" začala jsem koktat. Nathanovi začaly cukat koutky a po chvíli propukl v obří smích. Protočila jsem nad tím očima. Nathan měl často nepochopitelné výbuchy smíchu. A právě proto jsem ho měla tolik ráda. Možná víc než jsem si byla ochotná přiznat. Zakroutila jsem nad svýma myšlenkama hlavou a začala v tašce hledat svůj mobil.
,, Co děláš?" zeptal se.
,, Hledám mobil." odpověděla jsem stroze a dál se přehrabovala ve skladišti drobných peněz, balzámů na rty, gumiček a dalších zbytečností. Slyšela jsem tiché povzdechnutí.
,, Kolikrát jsem ti říkal ať si v tý tašce uděláš nějaký systém?" Teď jsem si tiše povzdechla já. Asi milionkrát, odpověděla jsem mu v hlavě. Místo toho jsem ve skutečnosti vztekle zapla tašku a nahodila mrzutý výraz.
,, Kolik je?" prohodila jsem směrem k Nathanovi který mě ustaraně sledoval. Tohle jsem na něm měla ráda. I když byl o necelý půl rok mladší než já, choval se jako můj velký brácha kterýho jsem nikdy neměla. Když jsem měla sebemenší problém nahodil svůj ustaraný pohled který mi říkal, že je připravený mi kdykoliv pomoct. Většinou se jednalo o malou kamarádskou výpomoc ale já věřila, že on moc dobře ví co ty jeho drobné dobré skutky pro mě znamenají.
Nathan sáhl do kapsy svých kalhot a vytáhl svůj mobil. Vždycky jsem klukům záviděla to, že s sebou nemusí tahat žádný tašky nebo kabelky. Ostatně, pokud jsem věděla neexistovalo žádné psané pravidlo, že ženy musí pořád nosit větší nebo menší zavazadlo. Ale neznám snad žádnou holku, která by po ruce neměla aspoň miniaturní taštičku.
,, Bude 8. Pokud vím tak tvoje mamka už má dávno přichystanou večeři." oznámil mi. Musela jsem se pousmát nad tím, jak dokonale zná mojí mamku.
,, Dík." odpověděla jsem a vykročila směrem k naší čtvrti.
,, Sky?" ozvalo se mi za zádama.
,,No?" otočila jsem se na Nathana. Ten stál na místě a vypadal, že neví co říct. To se moc často nestávalo. Vlastně jsem zažila jenom dvě situace, kdy nevěděl jak má podat věc která mu leží na srdci. První situace byla ta, kdy nevěděl jak mi oznámit že má holku. A ta druhá chvíle byla ta, kdy mi chtěl oznámit že se svojí holkou přešli na " vážnější" vztah.
Napjatě jsem čekala co mi chce oznámit teď. V hlavě se mi rodily scénáře na to, co mu odpovědět když mi řekne, že čekají se svojí přítelkyní dítě. Taky mě napadlo to, že se třeba rozešli. Měla jsem tisíc návrhů na to, co mi chce říct. Ovšem to co z něho vypadlo jsem opravdu nečekala.
,, Zlobíš se? Totiž... Nemyslel jsem to vážně." prohlásil a sklonil hlavu. Nepochopila jsem to. Dřív si ze mě dělal srandu furt a bylo mu úplně jedno, jestli jsem se naštvala nebo ne. Věděl, že moje zloba není úplně upřímná. A taky věděl, že mě to po chvíli přejde.
,, Ty se mi omlouváš?" vylítlo ze mě. Pak mi došlo, že žádný slovo který by naznačovalo omluvu neřekl. Hned jsem se cítila trapně. Už jsem čekala, že se mi vysměje. Ostatně, jako většinou.
,, Jo." zarazila jsem se. On se mi omluvil. Čeho jsem se to dožila. Nathan Sparks se mi omluvil. Bože na nebesích.
,, Nathe, to je v pohodě. Vlastně se nemáš za co omlouvat." řekla jsem a snažila se o co nejmilejší tón. On zvednul hlavu a jemně se usmál. Takhle jsem ho ještě neviděla. Vypadal, že se opravdu stydí. Ještě chvíli jsem čekala na to, co bude dělat a pak se otočila k odchodu. Za minutu jsem cítila jeho přítomnost vedle mě.
,, Mám tě rád." řekl potichu a přitáhnul si mě za ramena k sobě. A já byla zmatená víc než kdy předtím.