Sky

10.

Sky
,, Jo, takže ve 3 jsi u mě."
,, Jo."
,, Tak zatím." řekla jsem a zavěsila. Ani ne za hodinu se mám vidět se svojí kamarádkou a bývalou spolužačkou Victorií. Moje psychika došla do stavu, kdy jsem potřebovala slyšet problémy i někoho jiného. A Tori jich měla dost. Většina se týkala její rodiny nebo jak by řekla moje mamka ,, Překvapivě kluků.". Abych to shrnula; nechala jsem se tolik obklopit depresí až jsem začala pomalu šílet. Nakonec jsem zvedla telefon, který mimochodem týden ležel vypnutý na jednom místě a zavolala Victorii. Podvědomě jsem tušila, že mi jako obvykle řekne něco v tom smyslu, že dnes nemá čas. Světe div se, moje znovu objevená kamarádka čas má. A věnuje ho mě.
S Victorií se známe přibližně 14 let. Chodily jsme společně i do školy ale pak přišla chvíle, kdy ona pod nátlakem rodičů přešla na jinou školu vzdálenou zhruba 20 km od našeho města. I tak jsme se vídaly v hudební škole, kam jsme obě docházely. Ona byla houslistka. Vždycky tvrdila, že jí hra na housle nebaví. Já to nechápala. Byla jsem flétnistka (podle učitelky dokonce nadějná) a hudbu jsem milovala. Nedokázala jsem pochopit, že někomu nedělá radost to, že umí na něco hrát. Až časem jsem pochopila, že mé kamarádce chybí nejenom inspirace ale především talent, který by byl více jak dobrý. V hudební škole jsme se stýkaly na hodinách nauky. Ta ale po 4 letech skončila a my se viděly jednou do měsíce. Teď jsme ve stádiu, kdy se vidíme párkrát do roka. Vlastně bych byla schopná spočítat do na prstech obou ruk. Z nejlepších kamarádek jsme se staly známé. A já se s ní teď mám sejít. Došla jsem k názoru, že jsem skutečně zoufalá.

,, Ahoj." pronesla nadšeně Tori a objala mě. Teď to byly 2 měsíce co jsme se neviděly ale já měla pocit, že to musel být minimálně půl rok. Tori měla vlasy delší než kdykoliv předtím a taky byla viditelně vyšší než já. Řekněme takových 15cm. Taky zhubla. A vůbec vypadala líp než já.
,, Ahoj." odpověděla jsem a objetí opětovala. Vrátily se mi vzpomínky na doby, kdy jsme spolu ležely buď v mé nebo její posteli a vymýšlely si příběhy které chceme zažít s našemi vysněnými princi. Vzpomněla jsem si na společná léta, kdy jsme se viděly témeř každý den. Nebyl týden, kdy jsme my dvě nešly ven nebo nejely někam k vodě. Byly jsme nerozlučný. A já mám teď pocit, že objímám témeř neznámou osobu.
Rozhodly jsme se, že půjdeme do kavárny. Objednaly jsme si a spokojeně se usadily.
,, Tak povídej. Je něco nového?" zeptala jsem se a věnovala jí nucený úsměv. Poslední rok jsem měla pocit, že si přestáváme rozumět. Dříve jsme měly spoustu společných věcí ale teď? Teď to bylo úplné minimum.
,, Mám kluka." vyhrkla a já na ní vykuleně zírala. Takže ona svého vysněného prince už našla. Skvělý.
,, Cože?"
,, Jo, mám kluka. Jsme spolu už asi 3 měsíce." takže oni jsou spolu tři měsíce. Moje kamarádka, kdysi nejlepší se ani neobtěžovala mě o tom informovat. Ne že bych si snad přidala ještě víc blbě.
,, Tak to je fajn. Přeju ti to." odpověděla jsem a tentokrát se od srdce usmála. Během minuty, kdy mezi náma bylo nepříjemné ticho mi došlo, že i ona si zaslouží štěstí. Že nejsem šťastná já přece neznamená, že nemůžou být šťastní ostatní, no ne? Takže se teď vzchop a buď milá, Sky;domluvila jsem si v duchu.
,, Děkuju. Fakt ho miluju." zasněně se usmála a bylo vidět, že zažívá chvíle na které jsme společně od dětství čekaly. Ve výsledku jsem byla šťastná i za ní. Měla jsem radost, že má někoho komu se bude moct vybrečet. Dřív jsem to byla já ale nebudeme si lhát. Přítel je přítel. Vždy jsem byla ochotná udělat pro ní témeř vše. Byla jsem ta, u koho mohla brečet. Byla jsem tady, když ze sebe potřebovala dostat vztek nebo říct co jí trápí. Když to bylo nutné držela jsem jí v objetí tak dlouho, jak chtěla. I do jedné postele jsme se nacpaly a šeptaly si naše sny. Jenže teď má kluka který mě v tomhle nahradí. A navíc jí líbá a kdo ví co ještě dělá. Je fakt, že tohle bych nebyla ochotná dělat. Je dobře, že někoho má.
,, No a co ty? Je nějaký kluk na obzoru?"
,, Ne." odpověděla jsem upřímně. Nikdy jsem neměla pocit, že bych se klukům nějak významně líbila. Moji přátelé ( teď už "přátelé") mi často říkali, že jsem snem kluků. Byly chvíle, kdy jsem za jejich slova byla šťastná. Jenže postupem času mi došlo, že se mě nejspíš snažili ukonejšit.
,, Ale prosimtě. Určitě ji jich plno." A bylo to tady. Slavné zklidňování. Jen do mě. Dokaž mi jak jsem hloupá a vybíravá. Jak jsem slepá, že ty zástupy kluků nevidím, říkala jsem jí v hlavě.
,, Není." už jsem se tomu smála. Nic víc mi nezbylo.
,, No a co Nathan?" zeptala se Tori, usmála se způsobem ,, něco mezi váma určitě je" a podzvedla obočí. Křečovitě jsem chytla svůj horký šálek s čajem a podívala se na své ruce. Chvíli jsem přemýšlela nad svou odpovědí. Mám jí říct o svých pocitech? O pocitech, kterým sama nerozumím? Mám si tady stěžovat na svůj život který je díky němu ještě víc komplikovaný než za normálních okolností?
,, Nic." hlesla jsem a zvedla hlavu.