Lepší život

🦋22🦋

✨ Krásné počteníčko, sluníčka ✨

Doktor mi oznámil, že krevní testy jsou v pořádku a že mně tedy propustí. *Děkuji.* Poděkovala jsem mu s úsměvem. "Mohla byste mně naučit ve znakové řeči poděkovat?" Optal se doktor.
Usmála jsem se a začala ho to učit.
Nakonec jsem ho naučila jak 'děkuji' tak i 'není zač' a 'prosím'.
Doktor byl z toho nadšený a i jsme si dobře rozumněli.
Prozradil mi, že má noční směnu, tak mně ještě zkontroluje po večerce ale že teď se musí jít podívat po ostatních pacientech.
S úsměvem jsem mu to odkývala a on odešel.

Myšlenkama jsem byla u Sana. Nedovedu si představit život bez něj. Popadla jsem mobil a napsala mu.

Me: Ahoj zlato, copak teď děláš?

Uklízel jsem zrovna nádobí, když mi pípl mobil a na displeji se objevilo upozornění od Sachi.
Přečetl jsem si zprávu a culil se jak měsíček na hnoji.

Me: Ahoj, zrovna jsem uklidil nádobí po večeři. A copak teď děláš ty?

Četla jsem zprávu od Sana a usmívala se na diplej.

Me: Doktor mi oznámil, že mé krevní testy jsou v pořádku a že mně propustí. Taky mně požádal abych ho naučila ve znakové řeči 'děkuji'.

Sestra klepla na mně a nakoukla do pokoje. Usmála se a vstoupila do pokoje i s talířem, na které jsem měla večeři.
"Je příjemné vidět ve vaši tváři úsměv." Poznamenala s úsměvem a položila mi talíř na stůl. *Děkuji.* Ukázala jsem jí s úsměvem. "Nemáte zač. Ještě vám vrátíme barvu a budete zase zdravá." Pronesla s úsměvem a odešla z pokoje.

Četl jsem zprávu od Sachi.

Me: To je skvělá zpráva. V kolik si můžu pro tebe přijet?

Chtěl jsem jí mít doma co nejdřív, lépe řečeno, včera bylo pozdě. Chyběla mi a strašně moc.
Když mi doktor řekl, že by po třetí dávce toho svinstva by se nemusela Sachi už probudit, tak jsem si uvědomil, jak moc mi na ní záleží. Nechybělo málo a mohl jsem o ní přijít.
Ještě teď z toho mám husinu.

Četla jsem zprávu a zasmála jsem se. Tušila jsem, že by byl toho schopný dojet i teď a donutit doktora aby mně propustil ještě ten večer. Ostatně nedivila bych se mu a neměla bych mu to za zlé. Chyběl mi a to hrozně moc.

Me: Musíš počkat do rána, zlato. Teď večer mně nepropustí. I když už bych ráda, co ráda, byla bych štěstím bez sebe, kdybych mohla usínat vedle tebe.
Donesli mi večeři, takže se jdu najíst ať se mi vrátí barva do tváře, když už se mi díky tobě vrátil úsměv.

Četl jsem zprávu a zčervenal jsem jako rak.

Me: Věř mi, že kdybych tam naklusal, tak by tě propustili i teď večer ale jak říkáš, potřebuješ nabrat i barvičku a jsem rád, že jsem ti vrátil alespoň úsměv. Dobrou chuť, zlato a chybíš mi.

Sedla jsem si ke stolu a pustila se do jídla. Po dlouhé době dokonce i s chutí.

Me: Tomu věřím. Nejen úsměv, zlato a taky mi chybíš a hrozně moc.

Odepsala jsem mu mezitím, co jsem jedla. Konečně mi po dlouhé době zase chutnalo i když to byla jen celozrnná bageta s máslem, se šunkou a se zeleninou.

Po večeři jsem ještě napsala Sanovi, že mu přeju dobrou noc a že mu posílám polibek na hezké sny. Už mi neodepsal. Asi usnul.

Kolem desáté přišel doktor s práškem, který beru každý večer a dopoledne.
"Dneškem máte poslední." Informoval mně s úsměvem a sedl si na židli k posteli mezitím, co jsem spolkla prášek a zapila ho.
Popadla jsem tablet a napsala:

*Jak se jmenujete křesným?

✨ To by continued...✨