Nezapomenu na tebe

1.

Vzduch byl hustý kouřem a štiplavým zápachem hořícího dřeva a kamene. Velkou síní létala kouzla, která se srážela v záblescích světla a zvuku. Hermiona se přikrčila, když jí kolem ramen proletěl záblesk zeleného světla a těsně jí minul. Sotva přes všechen ten hluk - křik, kletby, zdi, které se třásly pod sílou bitvy, která okolo ní zuřila.
  Přitiskla se zády k rozpadajícímu se sloupu, lapala po dechu s hůlkou prvně sevřenou v ruce. Netušila, kde je Harry s Ronem a v tom chaosu je nemohla ani hledat. Prach a trosky pršely ze stropu, jak část kouzelné oblohy mihotala a neodhalovala hvězdy, ale rozlámaný kámen. V uších jí zvonilo, stále však dokázala výkřiky kouzel a vzdálené výkřiky svých přátel.
  ,,Protengo !" vykřikla a odvrátila kletbu, ze které se jí do paže dostal chlad. Nebyl čas na přemýšlení ani na zpracování všeho toho, co se dělo. Musela jen přežít. Přežít a dál bojovat.
Halou se otřásla exploze, která byla mnohem hlasitější a silnější než ty předtím. Hermiona cítila, jak se jí pod nohama zmítá země, jak se kus hradní zdi zbořil. Zavrávorala do zadu a snažila se chránit před sprškou kamení a suti, ale síla výbuchu jí vyvedla z rovnováhy. Tvrdě dopadla na zem, náraz jí otřásl každou kostí v těle a hůlka jí vyklouzla z ruky.
Hermiona chvíli ležela jako omámená a zírala na vířící se prach nad ní a její mysl se snažila to všechno pochopit. Slepě natáhla ruku a konečky prstů se dotkla kamene, když hledala svou hůlku. V hrudi se jí usadila panika, ale byla tlumená, vzdálená, jako by vše sledovala zpoza závoje.
  Pak to ucítila - zvláštní téměř elektrické brnění, které jí píchalo na kůži a zvedalo chloupky na rukou. Byl to pocit, který nedokázala přesně identifikovat, narozdíl od jakéhokoliv magie, kterou předtím kdy cítila. Nějak to bylo špatně, směs protichůdných sil - temná magie srážející se s něčím prastarým a divokým. Vzduch kolem ní se slabě chvěl, nabitý energií, jako prostor mezi dvěma soubojovými kouzli, těsně před tím než se střetnou.
  Hermiona se přinutila zvednout se na lokty, ale všechno viděla, bylo jak přes hodně zamlžené sklo. Zamrkala ve snaze vyčistit si zrak, ale svět kolem ní jako by se měnil a posouval, okraje se rozmazávaly jakoby byla pod vodou. Viděla nejasné tvary, lidi - její přátelé, nepřátelé všichni se pohybovali ve zběsilém pohybu - ale jejich podoby byly zdeformované a nezaostřené.
,,Hermiono !" volal hlas, slabí ozvěnou. Nemohla říct odkud jde, nebo komu patří. Bylo to jako přízrak zvuku, ztracený v bouři magie, která jí obklopovala.
Najednou se ozval ostrý, tahající pocit, jako když vás neviditelné lano strhne dopředu. Hermiona zalapala po dechu a její tělo sebou bezděčně škublo, když se zdálo, že se svět kolem ní kroutí a natahuje. Natáhla ruku a snažila se ukotvit, ale její prsty zachytili prázdný vzduch. Hluk bitvy zeslábl do vzdáleného hučení, které nahradil spěchající zvuk, jako když jí v uších hučí vítr.
Otáčela se - ne, padala. Padala dolů, nahoru do všech stran. Nebyl tam žádný smysl nebo směr, žádné nahoru nebo dolů jen nekonečna dezorientující spirála, která jí táhla hlouběji a hlouběji. Světlo kolem ní se kroutilo, záblesky barev a tmy se mísily v jakýsi tanec. Pokusila se křičet, ale zvuk byl pohlcen a ztracen v podivné prázdnotě, která jí obklopovala. A pak, jak náhlé to začalo, tak to i přestalo.
  Hermiona narazila na s žuchnutím, náraz jí vyrazil dech z plic. Ležela nehybně, svět kolem ní byl děsně tichý, kromě šustění listí a vzdáleného cvrlikání ptáků. Vzduch byl chladný a voněl čerstvou trávou.
Pomalu otevřela oči a trhla sebou ve slunečním světle pronikajícím přes koruny stromů nad ní. Velká síň byla pryč. Bitva, hluk, chaos - to vše zmizelo. Hermiona se zvedla a srdce jí bušilo, když se rozhlížela okolo. Byla v lese, možná v Zapovězeném lese. Nic okolo sebe nepoznávala. Bylo ticho, příliš ticho, takové ticho které místu, kde je válka nepřísluší.
Ruce se jí třásly, když šátrala po hůlce, když se její prsty konečně omotaly kolem známého dřeva, zaplavila její tělo úleva. Stála nejistě a udělala pár kroků vpřed. Otočila se v pomalém kruhu a pozorovala své okolí, a v tom to uviděla - úzká cesta vedoucí z lesa, vinoucí se k siluetě hradu v dálce. Bradavice....
Ale nevypadali tak, jak je viděla naposledy. Věže stály netknuté, nedotčené bitvou. Nebyli tam žádné poškození ani jiné důkazy války. Všechno bylo příliš světle, čisté a příliš neznámé.
  Hermioně se zakroutil žaludek, když se to začalo vkrádat do vnitř. Tohle nebyly Bradavice, které znala. Byla to úplně jiná doba, za šest let, co chodila do školy areál nikdy nevypadal takhle.
Roztřesenou rukou zvedla hůlku a její hlas šeptal, když seslala kouzlo. ,,Tempus." Ve vzduchu se objevil zářící ciferník hodin, čísla a písmena vířili do střetu pozornosti. Hermioně vyschlo v krku, když četla datům zobrazené jasným písmem.
31. srpna 1977. 10:32
Byla více než dvacet let v minulosti, uvízla v době, kdy bylo všechno jinak a všichni, které znala byli mladší, nedotčení tragédiemi.
Jak se to stalo ? Snažila se to poskládat dohromady - výbuch, zvláštní střet magie, pocit který ji vytáhl z jejího vlastního času. Hrad byl vždy místem kouzel a prastaré magie, vrstev obrany větraných do samotných základů hradu. Bylo možné, že vlna magie během bitvy spustila něco pohřbeného hluboko v kamenných zdech. Časová anomálie ve které se pro zatím zasekla.
Hrozilo že se v ní spustí panika, ale zvládla jí potlačit. Musela jasně myslet a přijít na to co dělat dál. Nemohla si dovolit dělat chyby. Pravidla pro cestování časem byla jasná - nebýt viděn a neměnit běh dějin. Ale to bylo v její situaci nemožné. Stála na pozemcích Bradavic, oblečená do špinavých a roztrhaných mudlovských šatů a zjevně mimo. Skrývat se nepřicházelo v úvahu a neexistovala žádná záruka, že se v dohledné době dokáže vrátit zpět.
  Hermiona věděla, že potřebuje plán. Prohrábla si rukou zacuchané vlasy a donutila se soustředit. Umělá dobře přemýšlet - roky nebezpečí a řešení problémů jí toho hodně neučili.
  Nejprve potřebovala splynout. Její šaty byly problém. Na to aby splynula potřebovala hábit. Za druhé, potřebovala nějaký krycí příběh, který by vysvětloval její přítomnost.  Musela si vymyslet úplně nové jméno a identitu, aby jí pak nikdo nemohl poznat. Nemohla tvrdit, že je příbuzná nějakého stávajícího studenta nebo zaměstnance - bylo by to moc riskantní a někdo by se určitě pokusil její příběh ověřit. Potřebovala být outsiderem, někým, kdo má důvod být v Bradavicích, ale nemá s nikým žádné vazby. Jako blesk jí napadla myšlenka o studentce, co přestupuje. Bylo to perfektní - dokázala vysvětlit všechny mezery ve svých znalostech o aktuálních událostech nebo lidech a bylo to snadno uvěřitelné. Krásnohůlky byli uznávaná škola s kulturními zvláštnostmi, což by mohlo být krytí pro její zvláštní chování. Její babička byla z Francie a tak trochu francouzky uměla a britský přízvuk mohla vysvětlit tím, že do Anglie často jezdili za rodinou její matky. Oba rodiče jsou mudlové, takže jí nikdo ani nemůže nikde dohledat. Bylo to jednoduché a uvěřitelné !
  Hermiona se posadila na kámen a začala třídit věci ve své kabelce. Přemýšlela, co má a co by jí mohlo pomoct přežít v této neznámé době.     Lektvary. Malá zásoba nouzových lektvarů, které si sbalila pro bitvu zůstali nedotčené a byly to nezbytnosti jako léčivé nápoje, mnoholičný lektvar a dokonce i malá lahvička nápoje pravdy. Pečlivě je schovala stranou, protože věděla, že by se jí ještě mohli hodit.
Knihy. Její milované výtisky ,,Bradavická historie", ,,Pokročilá výroba lektvarů" a několik kouzelnických knih. Její bezedná taška také obsahovala pár kusů oblečení. Všechno ale bylo z její doby a nic tady nemohla nosit. Ulevilo se jí, když vytáhla vak s mincemi. Mnoho z nich bylo dost starých na to, aby nimi mohla platit. Mohla koupit pár věcí, které jí pomůžou lépe zapadnout. Spokojená se svým plánem se zvedla a švihla hůlkou, aby se zbavila špíny z bitvy. Po té zamířila na své oblečení a roztrhané triko a kalhoty proměnila na modré šaty - ideální pro studentku z Krásnohůlek.
,,Allô, monsieur, je m'appelle Mia O'Neille.... Jsem tady z Beauxbatons, abych dokončila svá studia. Merci, ředitel Brumbál." zumumlala Hermiona a procvičovala své repliky s opatrnou kadencí. Připadalo jí být zvláštní takhle nacvičovat sama sebe, jako by to byla nějaká role v divadle, ale věděla, že záleží na každém detailu. Musela být zdvořilá, varovnaná a odtažitá, aby se před nikým nemohla prozradit.
Dále potřebovala zvládnou nejtěžší část plánu: kontaktovat Brumbála. Věděla, že nemůže jen tak vklouznout do hradu a doufat, že vše bez podezření vysvětlí. Potřebovala vše pečlivě připravit. Našla v tašce kus pergamenu a brk a položila je před sebe do trávy. 

Vážení pane řediteli Brumbále,

Jmenuji se Mia O'Neille, studentka sedmého ročníku z Beauxbatons Academy of Magic. Kvůli nepředvídatelným událostem týkajících se stěhování mé rodiny do Británie za účelem otcova vstupu do mudlovské politiky nutně potřebuji přesun do Bradavic, abych dokončila svá studia. Od svých profesorů jsem dostala vřelé doporučení na vaší školu a ujistili mě, že moje žádost bude vzhledem k okolnostem posouzena příznivě.

V současné době pobývám v Prasinkách a velmi bych ocenila rychlou odpověď.

Děkuji za pochopení
s pozdravem Mia O'Neille.

Pročítala každé slovo a ujišťovala se, že v něm není nic, co by mohlo vzbudit podezření. Teď už zbývalo to jen poslat. Hermiona zvedla svou kabelku a vydala se směrem k Prasinkám.