Nezapomenu na tebe

2.

Cestu dobře znala, ale každý krok jí připadal neskutečný. Procházela historii obklopená studenty, kteří ještě nic netušili o válce, která definovala jejich generaci. Na povrchu to všechno bylo tak obyčejné, ale vespod velmi odlišné. Vesnice sama o sobě vypadala stále velmi podobně, jako v její době, i když se našli drobné rozdíly: vývěsní štíty měli jasnější barvy, několik výloh neznala a chybělo několik moderních prvků. Při pohybu dlážděnými ulicemi držela hlavu skloněnou a vyhýbala se očnímu kontaktu. Občasný pohled způsobil, že se cítila moc nápadná, ale pokračovala v cestě, odhodlaná splynout s davem.
Konečně se dostala k poště, kuriózní budově se sovami všech velikostí a barev posazených na římsách. Vybrala si velkou černohnědou sovu, které dala do zobáku dopis a zašeptala pokyn. ,,Dones to řediteli Albusi Brumbálovi do Bradavic. Je to naléhavé."
Sova tiše zahoukaka, pak vzlétla a její křídla vytrvale tloukla, když stoupala a mizela v dálce. Hermiona to sledovala, žaludek se jí svíral nervy. To bylo ona - začátek jejího nového příběhu a nové role. Teď už nebylo cesty zpět. S odeslaným dopisem se Hermiona vydala ke třem klíšťatům a vklouzla do teplého a rušného hostince. Bude muset počkat na Brumbálovu odpověď. Posadila se do tichého kouta a objednala si čaj. Pomalu popíjela a cítila, jak teplo proniká a uzemňuje jí ve víru jejích myšlenek.
Její mysl se honila za všemi riziky. Znala Brumbála - byl zvědavý, ale také diskrétní. Jestli jí někdo mohl pomoci, byl to on. A pokud její plán vyšel brzy nastoupí do Bradavic jako Mia O'Neillová.
Nebylo to rozumné ani bezpečné, ale teď neměla jinou možnost.
__________________________________

Dopis Mii O'Neillové musel Brumbálovi dorazit opravdu rychle, protože pouhou hodinu po jeho odeslání vletěla sova do hostince a elegantně přistála u Hermiony. Položila před ní dopis a odletěla. Její srdce se rozbušilo, když zvedla dopis s třesoucími se prsty zlomila bradavickou pečeť. Inkoust byl známý odstín modré a napsaný Brumbalovým úhledným rukopisem.

Vážená slečno O'Neillová,

děkuji za váš dopis. Těší mě váš zájem o dokončení studia na škole čar a kouzel v Bradavicích a rád bych váš přestup probral osobně. Přijďte prosím, co nejdříve do mé kanceláře. Vchod najdete za kameným chrličem v sedmém patře.

Prosím řekněte mým strážcům, že mám rád citronové bonbóny.

S pozdravem Albus Brumbál.

Zpráva byla krátká, ale přívětivá a přinesla jí směs úlevy a úzkosti. Brumbálova zvědavost byla bezmezná a Hermiona věděla, že se nenechá tak snadno oklamat. Bude muset být opatrná, aby se prezentovala jako rezervovaná francouzká studentka, nemohla si dovolit žádné přešlapy.
Hermiona rychle dopila čaj zaplatila a vydala se ze Tří košťat. Cesta do Bradavic byla důvěrně známá, ale přesto zabarvená něčím neskutečným, hrad před ní byl velký ničím nedotčený monument. Kráčela stabilně a každý krok jí přibližoval k skličující realitě její situace. Velké dřevěné dveře hradu stály vysoko a vítaly jí zpět ale za zcela jiných okolností.
Jakmile vešla dovnitř, procházela chodbami Bradavic a její boty tiše klepaly o kamennou podlahu. Držela hlavu mírně skloněnou a vyhýbala se všem pohledům. Cesta do Brumbálovi kanceláře byla tak známá, ale hrad byl jiný - jasnější, živější, nedotčený bitvami.
Konečně se dostala ke kamennému chrliči, který střežil vchod do kanceláře ředitele. ,,Citronové bonbóny." řekla heslo a chrlič se odklonil stranou, čímž odhalil schodiště, které stoupalo do kanceláře. Přemýšlela kolikrát tady byla - hledala radu, připravovala se na bitvu.... Dnes tu ale nebyla jako Hermiona Grangerová, ale Mia O'Neillová a musela tomu věřit.
Dveře nahoře se otevřely a Hermiona vešla do kruhové kanceláře, kde zlaté světlo osvětlovalo police plné magických předmětů, které jemně bzučely. Brumbál seděl za stolem, na nose měl brýle s půlměsíčky a na tváři přívětivý výraz.
Tohle byl Brumbál, jak si ho pamatovala - laskavý, moudrý a vždy s náznakem škodolibosti v očích. Ale byl mladší a nedotčený temnými časy, které ho čekaly. ,,Slečno O'Neillová.." pozdravil a vstal, aby natáhl ruku. ,,Vítejte v Bradavicích." Hermiona přikývla a usmála se nacvičeným úsměvem. ,,Děkuji, pane řediteli." Brumbál jí pokynul, aby se posadila, a ona to udělala, uhladila si šaty, když se posadila na okraj židle. Jeho pronikavé modré oči jí prohlíželi se zvědavostí, až jí srdce poskočilo, ale jeho výraz dál zůstával vřelý a laskavý.
,,Nestává se každý den, abychom tak neočekávaně přijali studenta z Krásnohůlek, zvláště tak blízko začátku semestru." řekl Brumbál s lehce zkoumavým pohledem. ,,Chápu to dobře, že jste se právě přistěhovali ?" ,,Oui." odpověděla Hermiona její hlas byl pevný a přízvuk francouzký. ,,Práce mého otce nás přivedla do Británie a ve škole jsem dostala doporučení na Bradavice." ,,Vaše angličtina je opravdu bravurná." ,, Často jsme sem jezdili k matčiným příbuzným. Británie je můj druhý domov." ,,Dobře nevidím důvod, proč bránit vašemu přestupu. Pozítří můžete normálně nastoupit do školy, ale bude lepší vás zařadit už teď do koleje." ,,Děkuji, pane řediteli." Brumbál mávl hůlkou a moudrý klobouk se objevil na její hlavě. ,,Ach, nová mysl k třídění, i když v neobvyklou dobu." Cítila znamená zatahání v myšlenkách. Bylo zvláštní cítit to po těch letech znovu, ale musela si připomenout, že teď tady není jako Hermiona Grangerová ale jako Mia O'Neillová. Klobouk samozřejmě poznal, že to všechno hraje, ale zařadil jí znovu do Nebelvíru a nic Brumbálovi neřekl. ,,Nebelvír je opravdu úžasná kolej jsem si jistý, že budete v dobré společnosti Nebelvír vždy přitahoval lidi se smyslem pro odvahu." ,,Je mi ctí, že jsem umístěna v Nebelvíru." Brumbálův výraz byl vřelý a souhlasný. ,,Dnes vám pošlu seznam věcí pro sedmý ročník vše byste měla najít v Prasinkách. Také dnes můžete už spát ve věži, aspoň se stihnete zabydlet."
Když přišla do ložnice, kde bylo její jméno zastavila se. Konečně si připadala zase jako doma. Nebelvírská věž pro ní znamenala vždy bezpečí a domov.