Nezapomenu na tebe

33.

   Hermiona se nemohla zbavit pocitu, že je něco špatně - ano, bylo špatně asi milion věcí okolo ní, ale čím víc se blížil soud tím víc něco v jejím nitru křičelo, že co když všechno jinak. Mohla si s ní jen hrát její vlastní mysl ? Vypadal, tak mile, tak proč.... Celej kolotoč jejích myšlenek vždy něco stoplo, buď ten hlas nebo nějaká vzpomínka, která ani nedávala smysl.
Proč jí ta holka říkala to všechno.... Nemohla dát dohromady smysluplnou myšlenku. Všechno jí říkalo, že něco je špatně, ale něco jiného jí to zas rozmlouvalo.
  Pro Remuse to bylo čím dál horší. Mia na tom byla hůř a to ho štvalo asi víc, než nějakej blbej soud. Sirius ho taky podezíral, kvůli Regulusovi a ve všech panovala jistá podezíravost - Mia byla ta, co umělá tyhle situace zklidnit a bez ní se všechno a všichni sypali. Vždy když na ní myslel, se mu vybavilo, jak jí viděl naposledy - bez duchou a zmatenou - nejhorší bylo, že on s tím nemohl nic udělat. Už i Regulus říkal, že si musí sama vzpomenout a bojovat s Voldemortem v její hlavě, ale to pro ní opravdu nemohli už nic udělat ? Sám pročetl všechny knihy a spisy o tomhle a opravdu nic udělat nešlo.
  Byl soud a Mia se ten den poprvé po dlouhé době dostala ven z nemocnice, ale její pocity byly ještě horší. Co když opravdu půjde její vinnou do Azkabanu nevinný člověk ? Opravdu ho měla ráda ? Na několika zmatených vzpomínkách vypadalo že ano. ,,Co když je tohle celé chyba ?" řekla nahlas a starší lékokouzelnice se k ní otočila. ,,Co myslíš ?" ,,Ten soud." řekla. ,,Mio, ty jsi u nás pracovala a co jsi mi říkala a co jsem viděla - milovali jste se. Vždy jsi se rozzářila, když pro tebe přišel do práce, nebo s jakou láskou jsi se usmívala, když jsi o něm mluvila....Vypadali jste jako ten nejideálnější pár na světě." řekla. ,,Proč jsi, ale nic nepamatuju...." ,,To nevím, ale nemyslím si, že by to bylo jeho vinnou. Byl zoufalí, když tě donesl do nemocnice a když mu pak o tobě nikdo nic neřekl. Je to hrozné, ale už tehdy se automaticky stal podezřením, a to proto že je vlkodlak."  Vybavyly se jí vzpomínky na ně na tu klec, pak na třetí ročník, ale do toho mluvil furt ten hlas a nenechal jí se na nic soustředit všechny ty vzpomínky hned mazal. Mie tříštila hlava a bylo jí na omdlení. ,,Jsi v pořádku ?" zeptala se jí lékokouzelnice. Hermionu jakoby něco probralo z tranzu. ,,Jo, jasně jsem." odpověděla. ,,Jen si odskočím." řekla a vydala se k toaletě. Dívala se do zrcadla a snažila se něco z toho návalu vzpomínek zachytit, něco co by jí pomohlo. Pískalo jí v uších a pocit, že brzy zešílí sílil. ,,Nech mě už na pokoji !" křičela na hlas ve své hlavě - musela vypadat jako blázen, ale potřebovala to ze sebe dostat. ,,Mio, už musíš jít." přišla k ní lékokouzelnice. Mia se celá klepala a ona jí sáhla na čelo. ,,Máš teplotu... Pojď, jak můžeme rychle pryč." řekla s za ruku jí vedla do soudní síně. Cítila na sobě mnoho pohledů, ale jen jeden získal její pozornost.