Nezapomenu na tebe

27.

Hermioně se zatajil dech, když před domem byl ze svíček postavený nápis. Vezmeš si mě ? Remus si před ní klekl a zeptal se na otázku, která hořela před nimi. ,,Ano." usmála se a on jí navlíkl na ruku prstýnek a hned jí políbil. Dřív by jí asi ani nenapadlo, že je Remus v tomhle docela romantik, ale v téhle době jí ukazoval pravý opak. Věděla, že v její době byl hodně poznamenaný událostmi války a tím, že prakticky dvanáct let byl úplně sám - asi proto se moc s nikým nebavil a nikoho k sobě moc nepouštěl - jedinou výjimkou byl snad Sirus. V jeho případě asi šlo o to, že ztratil víru v lidi. Ted to ale bylo jinak a Hermiona chtěla, aby to tak aji zůstalo.             Seděla na gauči opřená o Remuse a četla si knihu - tohle byly chvíle klidu, které vyloženě zbožňovala, protože nemusela na nic myslet. Chvíli se podívala na Rema a nemohla se zbavit úsměvu.  Cítil na sobě její a taky se usmál. ,,Copak ?" zeptal se. ,,Nic, jen by mě zajímalo, jestli jsem ti už dneska řekla, že tě miluju." ,,Taky tě miluju, Hermiono." Chytl její ruku a políbil jí na konečky prstů, kterými ho hladila po tváři. Odložila knihu stranou a otočila se k němu, aby ho políbila - potřebovala ho teď a tady a on to rychle pochopil. Položil je na gauč a začal jí líbat na krku, čemuž se smála, ale po čase se její smích změnil ve sténání, když jí kousl.
   Další den byl den, kdy Voldemort zaútočí na Prasinky a Hermiona to věděla - všichni na to byli připraveni. Hermiona se snažila nerozklepat, když se ocitla znovu v bitvě. Bylo to kupodivu krátké a bylo tam jen několik smrtijedů - měli masky, takže jediná koho spolehlivě Hermiona poznala po smíchu byla Beatrix. Bojovala s Hermionou, když je najednou přemístila.
  Ocitli se v temné místnosti na místě, co Hermiona dobře znala - sídlo Blacků. ,,Někdo s tebou chce mluvit, šmejdko !" Vyplivla a žduchla jí  do křesla, které stálo před nimi. Otočné křeslo před ní se otočilo a naproti ní byl Voldemort. Chtěla vstát, ale křeslo jí svázalo. ,,Rád tě tu vidím." ,,Co ode mě chcete ?" Zeptala se. ,,Nabídnout ti spojenectví." řekl. ,,Nikdy." ,,Bello, odveď jí. Řekl a křeslo jí pustilo, tak že se rozplácla na zemi. Beatrix jí vytáhla za loket nahoru a táhla za sebou mohla se prát, jak chtěla - její stisk nepovolil. Došli do sklepa, kde jí zavřela do nějaké temné místnosti. Beatrix se šíleně smála, když za ní zamykala dveře. Mii bylo do pláče - netušila, jak a jestli se od suť dostane. Věděla, že jí budou hledat, ale co když už pro ní bude pozdě ? Na prsteníčku se jí třpytil prstýnek od Remuse a připomínal jí, že nemůže přestat bojovat. Nemohla to vzdát a litovat se - to by byl první krok ke konci.