Nezapomenu na tebe

22.

Cítila výčitky, kterých se nemohla zbavit. Líbala se s Regulusem a byla ztracená ve svých pocitech. Po tom polibku už s Regulusem nemluvila, ale nebyla schopná mluvit ani s Remusem - odháněla ho od sebe a během týdne se mezi nimi vytvořila obrovská propast. Věděla, že by se měla přiznat, i když věděla, co z toho vznikne a měla pravdu - pohádali se a asi i rozešli. Hermionu pálily v očích slzy, když běžela do dívčích ložnic.            Remus šel k jezeru - potřeboval se uklidnit a vyhnout se dotazům od kluků. Pro oba se zhroutil svět - svět ve kterým byli celý život spolu. Stále mezi nimi, ale bylo spojení, co dělalo jejich emoce ještě mnohem silnější. Hermiona seděla v pokoji na okenním parapetu a v rukou držela řetízek se sluncem, který od Remuse dostala na narozeniny. Pro Remuse to ale v ten den nebyla jediná šokující zpráva. Večer mu přišel dopis od otce napsal jen - Matka dnes zemřela. Hermiona se to dozvěděla od kluků na večeři, na kterou Remus nepřišel. Šla za ním. ,,Já chci být sám, Hermiono." řekl aniž by se na ní podíval. ,,Je mi to líto." ,,Jdi." řekl bez jakékoliv emoce. ,,Neměl bys být sám..." ,,Naopak musím být sám, abych to celý nějak vstřebal. Je toho dnes nějak moc." ,,Remusi..." ničili ji jeho vlastní pocity. Dával si to za vinu. ,,Nic z toho není tvá chyba." řekla a odešla.                                                 Čas běžel a za dva týdny je čekaly zkoušky Hermiona se moc nebála,  protože věděla, že je připravená. Starost jí dělal Remus - moc se s nikým nebavil a jí od sebe odháněl, což by se teda asi dalo čekat. Hermiona se vídala s Regulusem, ale už nikdy nepřekročili hranici. Až po tom co se rozešli si pořádně uvědomila, co pro ní znamená - všechno. Bylo to jakoby ztratila jedinou věc, která jí chrání před utopením. Nezbylo jí nic jiného, než se utopit, nebo bojovat, aby mohla aspoň někomu pomoct, i když sama o sobě věděla, že je bez něj ztracená. Chtěla kvůli jejich vztahu bojovat, ale netušila jak - pokazila to a on měl právo s ní už nikdy nepromluvit.               Musí to urovnat dříve, než skončí školu, protože pak už bude válka a na milostné spory nebude čas. Potkala ho u jezera - sedla si na zem vedle něj. ,,Remusi, mohli bychom si prosím v klidu promluvit ?" nic neřekl, ale ona to brala jako souhlas. ,,Vím, že jsem udělala chybu a je mi to fakt hrozně moc líto..." po tváři ji tekla slza a on jí otřel palcem - znovu cítila ten záchvěv elektrického proudu, který cítil vždy když se jí dotkl. ,,Mio, já potřebuju jen čas se se vším srovnat."  řekl. ,,Víš, že jsem tady pro tebe." ,,Vím.." objala ho a on se usmál. Měla nutkání ho políbit, ale věděla, že je ještě brzy, ale i tohle je celkem pokrok - zvládli se spolu normálně bavit bez hádek a oba byli v klidu. ,,Jak to s Hope zvládáš ?" zeptala se šetrně. ,,Všichni jsme to čekali. Neměla dobrou prognózu a dávali jí jen pár měsíců, ale člověk si to stejně nepřipustí, dokud se to nestane, ale snažím se to brát tak, že jí už je snad aspoň dobře. Bylo to spíš vysvobození." ,,Říkal jsi, že byla nemocná... Co jí bylo ?" ,,Měla slabé srdce a k tomu rakovinu." vysvětlil. Znovu ho objala a on jí chytl za ruku.