Nezapomenu na tebe

26.

Už to bylo skoro sedm týdnů, co odešel a Hermionu to ničilo. Nejhorší bylo, že teď ani nic necítila - dříve cítila stopy jeho emocí. Nepřidávaly jí ani sny, kde byly všichni mrtví. Byla zralá na zhroucení - několik dní nespala, stále měla strach a to šlo vidět na její náladě. Večer si vzala znovu ten lektvar od Minervy - brala si ho docela často, i když jí vyrovala, aby to moc nepřeháněla.  Všichni si o Hermionu dělali starosti a chtěli jí rozveselit, ale jediné co potřeboval bylo, aby se Remus vrátil.  Myslela si, že zrovna ona nikdy nebude na nikom takhle závislá, ale s ním se to změnilo. Věděla, že bez něj by její svět ztratil jakousi barvu - on jí připomínal, že má důvod, proč tu chce být a že je to tak správné. Byl to on, kdo jí vždy pomohl zvednout se ze dna a vždy tu byl pro ní.                                                                                                                                                                         Pro Remuse byla ona jediný důvod pokračovat - ona byla jeho maják, když se ztratil ve tmě a díky ní věřil na zázraky, kdy by taky nevěřil, kdyby s jedním žil. Domů došel až velmi brzy ráno a Hermiona spala. Snažil se být, co nejvíce potichu, aby jí nevzbudil, ale sotva si sedl na postel, tak se zavrtěla a otočila se k němu tváří. ,,Remusi..." řekla v polospánku. Pohladil jí ve vlnitých vlasech a usmál se. ,,Hrozně jsi mi chyběl." řekla, když otevřela oči. ,,To ty mě taky, ale nechtěl jsem tě vzbudit." ,,A já chtěla, abys mě vzbudil." řekla a objala ho tak že si Remus musel lehnout pod ní. Políbila ho.  ,,Slib mi, že mě už nikdy nenecháš takhle dlouho samotnou." řekla s úsměvem. ,,Nikdy už nechci být bez tebe."  Bylo to jen jejich ráno a Hermiona se rozhodla, že jim to nikdo nemůže zkazit - naštěstí ten den neměla službu a mohli spolu strávit celý den a prakticky se nehnuli z postele - oba byli unavení a v přítomnosti toho druhé se oběma spalo mnohem lépe.                                                                                                                                                                             Hermiona přejížděla prsty přes novou jizvu na jeho hrudi a konečně byl čas mluvit o jeho misi. ,,Byl to trochu náročnější úplněk." řekla, aniž by se ho na cokoliv zeptala. ,,Udělal ti to někdo jiný co ?" zeptala se. ,,Jeden tam hrozně sympatizoval s Voldemortem a tak trochu šel po mně, ale mohlo to dopadnout hůř. Tohle není až tak hrozný." usmál se. ,,Jsi blázen." usmála se. ,,Ale díky tomu mě začali brát trochu vážně a souhlasili, že nepůjdou s Voldemortem" ,,Je to cesta k tomu, aby konečně někdo uvěřil, že i vlkodlaci by měli mít lidský práva."  ,,Hlavně je to šance jak vyhrát válku." řekl Remus. Ani jednomu se nechtělo z postele, ale museli - Brumbál svolal schůzi. Po ní Remus někam zmizel a ani jí neřekl kam. ,,Není to těžké, když odejde a ani ti nic neřekne ?" zeptala se Molly. ,,Není to jedno ?" ,,No, mě by být tebou nebylo.." ,,Vidíš a já naštěstí nejsem ty. Nemám potřebu stále někoho hlídat." Molly se zarazila a Artur jí odvedl bokem, za což mu byla Hermiona vděčná. Remus se skoro hned vrátil a Hermiona už podle jeho typicky pobertovského úsměvu, který jí prozrazoval, že něco chystá. Ten večer Hermionu čekala otázka, která rázem posune jejich vztah dopředu.  Mohla mu snad odpovědět jinak než ano ?