Případ tří pistolí

Kapitola 32: Podivné události o půlnoci

Několik minut po své rozmluvě se soudcem Farinem opouští Valméras komisařství. Jeho kroky směřují nejdříve do nedalekého obchodu se střelnými zbraněmi. Dlouho mluví s prodavačem a nakonec si z krámku odnáší krabici, jejíž obsah je stejně tajemný jako Valmérasův výraz.
  O něco později ve svém bytě v ulici Lamarck šmátrá komisař v tajném trezoru ukrytém v obýváku za jedním obrazem. Jeho tvář ozdobí spokojený úsměv, když nahmátne staré kožené pouzdro a s ním i velký revolver značky Smith & Wesson ráže 45. Potěžká tu ohromnou zbraň.
   Tahle pistole není používaná už od komisařových jedenadvaceti let, kdy si Valméras pořídil první berettu. Ta, která zdobí jeho opasek v současnosti, je v pořadí už druhá. Ta první se před deseti lety rozbila a nedala se spravit. Pravda, Valméras tenhle  Smith & Wesson občas vytáhne a jde si s ním zastřílet, ale to má spíše sportovní a kondiční povahu. Téměř to vypadá, že si komisař chce zavzpomínat na svoje mládí.
   Další podivnost v komisařově chování nastává, když dobrovolně a svým jménem volá do redakce jedněch bulvárních novin. Tohle už je div všech divů. Valméras bulvární novináře spíše nesnáší, i když s nimi musí často jednat. Při vyšetřování tohoto případu kontaktuje stejnou redakci podruhé. Poprvé to bylo při fingování smrti slečny Franciny Duvalové.
   Následuje dlouhý telefonát Marii. Proč to Valméras všechno dělá? To ví jen on sám. Stejně tak volá několika svým inspektorům. Přijedou za ním hned, jak s nimi domluví. Valméras jim půl hodiny vysvětluje, co a kdy mají udělat. Jeho podřízení souhlasí se všemi příkazy svého šéfa.
    Za hodinu potom se před domem objeví d’ Artoisův Rolls-Royce, z nějž vystoupí Marie, Maurice d’ Artois a Michel Reniér s Jardinem.
    V bytě pak probíhá příprava hodná generálky na velkolepou operu zahrnující i telefonát Justinovi, Valmérasovu nejstaršímu synovi. Celá společnost se rozejde až kolem půl desáté večer.

29. dubna 2036, pondělí- půlnoc, Hochova třída, Paříž
  V domě na Hochově třídě odbíjejí velké stojací hodiny v obýváku Vivian Reniérové. Dvanáct hlučných úderů ohlásí půlnoc.
   V kuchyni někdo nebo něco šramotí. Kuchyní se šourá několik váhavých kroků. Tmou se mihne světlá skvrna. Někde na zem spadne kovová nádoba. Pokud je to lupič, není příliš obratný.
   Ten zvuk probudí Vivian. Její první pohled padne na budík u postele. Dvě minuty po půlnoci.
   „Kdo má co dělat v kuchyni v tuhle dobu?“ zavrčí rozespale Vivian.
  Posadí se na posteli, obuje si pantofle a vezme si ze stolku dlouhou a tlustou baterku, Zmáčkne tlačítko. Proud světla zvládne osvětlit sotva půl metru před ní. Vivian to stačí. Nechce všude rozsvěcovat velká světla.
   Vstane a opatrně se blíží ke dveřím své ložnice. Vivian projde chodbou. Dveře do  kuchyně jsou otevřené. Vlevo, kde se nachází pokoje jejího manžela, projde cosi velkého a podivného. Několik vteřin se to dívá jejím směrem. Tvarem to připomíná člověka. Zmizí to ve dveřích, které vedou do ložnice Anselma Reniéra.
    „Že by to byl…? Vivian, přece teď nebudeš pověrčivá! Duchové nejsou!“ připomíná si Vivian.
  Přesto se Vivian třese po celém těle. Co se to tady děje? Tenhle dům býval tak klidný a najednou se tu objevují tak divné a děsivé věci. To nebude jen tak. Žena sevře svítilnu pevněji v ruce. V Případě potřeby s ní může někoho pěkně praštit po hlavě. Sice by to asi moc nepomohlo, ale Vivian by získala čas na útěk a na telefonát policii. Jen pár váhavých kroků ji dělí od odhalení toho, kdo ruší její klid.
   Klika se pohne dolů a do Reniérovy ložnice pronikne proužek světla z chodby. Za světlem následuje ženská postava. Levý roh místnosti zabírá obrovské křeslo. Z toho směru cosi temně zavrčí a tlumeně zaštěká. Vivian se na okamžik promění v sochu. Ten štěkot přece zná. Takhle se ozývala ta manželova chundelatá potvora.
    Vivian se neodváží zdvihnout baterku. Z křesla někdo lehce pískne a konejšivě zamlaská. Vrčení ztichne. Ve vzduchu se chvěje silná vůně tabáku a několik malých obláčků se vznáší ke stropu místnosti.
    „Někdo tu před chvilkou kouřil!“ napadne Vivian.
   Třesoucí se rukou pomalu zdvihne svítilnu do úrovně svých prsou. Kužel světla padne na noční stolek, kde se válejí noviny s datem 29.dubna 2036.
   Na titulní stránce bije do očí tučný nadpis velkými písmeny: „ZÁHADNÝ VÝBUCH STARÉHO DOMU NA  PŘEDMĚSTÍ PUTEAUX.“
    Vivian přistoupí ke stolku a se zaujetím čte: „Dnes v odpoledních hodinách došlo v ulici Rougeta de Lisle k explozi domu číslo 25. Na místě zasahovalo deset hasičských sborů  a policejní pyrotechnici. V sutinách domu objevili záchranáři lidské ostatky. Na místo krátce poté přijela kriminální policie v čele s komisařem Valmérasem. Podle dostupných zpráv se ukazuje, že tato exploze byla dílem neznámého pachatele. Podrobnosti se ještě vyšetřují, ale ze spolehlivého zdroje víme, že se v domě nacházelo větší množství výbušnin.“
    „Dost strašný, co?“ promluví někdo v místnosti.
   Vivian se málem skácí na podlahu. Doširoka otevřené oči a zrychlené dýchání prozrazuje, že jí nervy pochodují bůhvíkam. Stojí zcela sama v ložnici svého mrtvého manžela a ve tmě na ni číhá bůhvíco. To není příjemně strávená noc.
    Ten hlas přece slyšela tolikrát, že se nemůže mýlit. Přesto nevěří, že ho slyší právě teď a tady. V duchu si připomíná, že je zhola nemožné, aby na ni mluvil ten, na koho myslela.
   Dlouho sbírá odvahu. Otočí se a rychle osvítí křeslo.
   „Sapristi, to chceš, abych oslepl?“ nadává muž v křesle.
  Vivian musí okamžitě vyhledat něco, nač si sedne. Hrozí totiž, že se sesune k nohám toho chlapa, který prostým zmáčknutím vypínače u své ruky vnese do pokoje světlo z lustru. Vivian dosedne na okraj postele.
   „To přece není možný… To nejde,“ blekotá dáma.
   Podivnost této situace ji vyvádí z její obvyklé rovnováhy.
  „Co není možný? Co nejde?“ zajímá se Anselm Reniér, neboť to je skutečně on, kdo sedí v křesle.
   Vivian ho pozná zcela bezpečně. Žila s ním dost dlouho ve společné domácnosti.
   Reniér má na sobě košili a světle hnědé kalhoty od obleku. Na krku mu visí kravata a sako je přehozené přes opěradlo křesla. Přesně takhle ho Reniér vždy nechává. Muž kouří dýmku a na stolku má položený popelník a pytlík s tabákem.
   „Přece jsem tě viděla na pitevně,“ vysouká ze sebe Vivian.
   „A kdys mě viděla na pitevně?.. V pondělí jsem ti říkal, že jedu jako každej měsíc do Bretaně,“ odpoví Reniér.
   „Je to skoro tejden… Musela jsem tě úředně identifikovat, protože tě našli mrtvýho,“ vysvětlí mu ona.
   „To se teda povedlo! Já a mrtvej!… A že prej už skoro tejden!… To je teda fór!… Chceš, abych ti ukázal, jak jsem mrtvej?!“ chechtá se Reniér na celé kolo a vyskočí z křesla.
   Jedním skokem se ocitne u postele a popadne svou ženu kolem pasu. Zvedne ji do výšky a zatočí se s ní, až Vivian vyjekne.
   „Tak co, jsem mrtvej nebo ne?!… Mám ti dokázat ještě jinak, že žiju?“  bujný řehot a dvojsmyslná narážka je přesně to, co Vivian čeká.
   „Nemusíš mi nic dokazovat… Jen mi řekni, jak je to možný, že tě vidím živýho a zdravýho, když…“
   „Jaký když? Kolikrát ti mám opakovat, že jsem se zdržel v Bretani,“ Reniér ji přitiskne na svou hruď a chystá se svou ženu políbit.
   „Nech toho!“ Vivian buší sevřenými pěstmi do mohutné masy svalů, až to duní.
   On ji zklamaně položí na zem.
   „Jak chceš. Můžeš mi říct, co to má být s tou mojí smrtí?… Člověk vytáhne na pár dní paty z baráku a hned je z něj nebožtík, aniž by byl opravdu mrtvej. To není úplně normální,“ Reniér se znovu posadí do křesla.
   Castor (jiný pes to nemůže být) opět zavrčí na Vivian a chce ji kousnout
  „Nech toho, ty potvoro! Tys už taky měl bejt po smrti!“ ječí Vivian.
  Reniér vlkodava pohladí a kouskem sušeného masa uklidní jeho ochranářský pud.
  „Už toho mám plný zuby! Co pořád máš s mojí smrtí?!“ vyjede na Vivian Reniér.
   „Ve středu tě našli mrtvýho v tom tvým druhým bytě v Lepicově ulici… Dost se divím, že sis pro ty svoje zálety vybral takovou adresu. Každej přece ví, že Montmartre je plnej grázlů,“ řekne Vivian.
   „A kde jinde jsem si asi měl udělat druhý hnízdo?… Domů jsem ty holky nechtěl tahat. Sama jsi mi to zakázala a taky jsem bral ohled na Sofii. Nejsem jako ty, která sis sem vodila jednoho chlapa za druhým… Vrať se k tý mojí smrti; co se mi mělo stát?“
   „Ty to nevíš? Nečetl jsi noviny?“
   „Novinám nevěřím, vždycky všechno příšerně nafouknou.“
   Vivian neustále nechápe, že mluví se svým mrtvým manželem. Připadá jí to jak jeden velký zmatený sen.
   I když ji Reniér před chvílí držel v náruči a tiskl ji k sobě, Vivian pochybuje, že je to opravdu on. Cítila jeho tělo na svém, to ve snu nejde. Nebo, že by…? Vivian vzpomíná na vyprávění svých přátel o velmi živých snech.
   „Zastřelili tě, zpřevraceli ten byt vzhůru nohama a rozbili tvůj notebook. Při té potyčce přišel o život i Castor… Než umřel, pokousal toho útočníka dost brutálním způsobem. Tomu chlapovi chyběl levej malíček,“ vypráví Vivian.
   „Tak to se ti něco zdálo… Jak vidíš, jsem tu živej a zdravej… V tom bytě na rue Lepic jsem byl odpoledne a vypadá stejně, jako když jsem ho minulej tejden opustil, než jsem jel do Bretaně. Klidně se můžeš zejtra přesvědčit, když tak dobře víš, kde mám druhej domov,“ Reniér mluví klidně a věcně.
   „Nic se mi nezdálo. Byli tu dva policajti. Musela jsem do Ústavu soudního lékařství potvrdit tvoji totožnost a začít vyřizovat pohřeb… Viděla jsem tvůj obličej. Měl jsi ho skoro k nepoznání rozbitej kulkou.“
   „Tak vidíš!… Říkáš, že jsem měl znetvořenej ksicht, jak jsi mě mohla tak přesně poznat?“
   „Za těch patnáct let, co jsme spolu znám tvoje tělo dost dobře na to, abych tě poznala i podle jinejch věcí, než je jenom obličej,“ odsekne vzdorovitě Vivian.
   „Aha… Obraťme list… Dnes ráno jsem byl u rozvodovýho soudu. Kvůli mojí služební cestě jsme museli to jednání na několik dní odložit, tak jsem tam zašel až dneska... Ani jsme tě tam nepotřebovali. Oficiálně už nejsme manželé,“ prohodí Reniér, jako by se nic nedělo.
   „A co vyrovnání?“ nadhodí Vivian.
   „To je jediný, co tě zajímá?… Neboj se, budeš zajištěná.“
   „Kolik?“ ptá se Vivian suše.
  „Vyjednal jsem ti půl milionu jednorázově a Sofie půjde do mé péče. Tím budeme vyrovnaní a já od tebe budu mít pokoj,“ Reniér spokojeně pobafává z dýmky.
   „Jenom půl milionu?! Takovou žebračenku si strč za klobouk… Já chci víc, mnohem víc!“ Křičí Vivian a zároveň se štípne, aby se ujistila, že tohle všechno není sen.
   „Drahá, za tu žebračenku by si mohla každá normální žena žít pomalu celý rok bez větších finančních starostí. Nezapomínej, že ti připadne tenhle dům, kterej má cenu pět milionů. A taky dostaneš auto a to má cenu tak kolem dvou set tisíc,“ Reniérův mírný tón se nemění.
   „Chceš říct, že jsem nenormální, když chci žít trochu na úrovni?“ prská Vivian.
   „To ani v nejmenším. Jen tím říkám, že na příště si svoje výdaje budeš hradit pouze ze svýho… Já už tu nebudu, abych financoval tvoje rozmary.“
   „A kde budeš?“ Vivian přepadne zvědavost.
   „V lochu… Jakmile jsem odešel od rozvodovýho soudu, zamířil jsem za komisařem Valmérasem,“ Reniér to záměrně řekne, jako by říkal dobrý den. Ví, že právě tenhle tón dokáže Vivian parádně vytočit.
   „Cože?! Tys šel z vlastní vůle k tomu prašivýmu fízlovi?!“ Vivian má skoro pěnu u úst.
   „Holubičko, takový výrazy si odpusť, nehoděj se k tobě… Pan Valméras není tak příšernej, jak jsi mi ho líčila. Naopak je přesně takovej, jak mi ho popsal pan Jardin. Valméras mi připadá sympatickej a umí naslouchat.“ Reniér pomalu vypouští další obláčky kouře.
    Vivian zděšeně zírá na svého manžela. Co když tenhle trouba řekl tomu prokletému komisaři všechno o svých nekalých obchodech? Jestli je to pravda, může se Vivian rozloučit s pohodlným a zahálčivým životem v luxusu. Ne! To se nesmí stát!
   „Pěkně jsme si s panem komisaře Valmérasem a s pár jeho kolegy popovídali. Řekl jsem mu všechno, co mě trápilo a on se mi zaručil, že za tebou můžu přijít a informovat tě o tom, že musím hned ráno nastoupit do vazby… Chci tě jen varovat, že se strhne menší skandál,“ Reniér stále pohodlně sedí v křesle a nad hlavou mu houstne dým.
   „Tobě nestačí, že ses spřáhl s kdovíjakým póvlem?! Ty musíš nechat svoje jméno vláčet bahnem?!“ Vivian nevěří vlastním uším. Její muž je zřejmě ten nejhloupější chlap pod sluncem.
    „Co je ti do toho, že vláčím svoje jméno bahnem?! Od rána nejsem tvůj manžel!… S tím póvlem jsem se dal dohromady na tvůj neustálej nátlak. Kdybys měla trochu rozumu, věděla bys, že bych nikdy nešel s někým takovým do spolku. Jenže tobě nestačilo, co jsem ti dával. Chtělas víc a víc, jako nenasytnej vyděrač!“ Reniér vybuchne dlouho potlačovaným vztekem.
    „No dovol! Chtěla jsem jen to, co mi patřilo!“ Vivian vyřve svůj hněv. Dokonce po svém muži hodí lampičku.
   „A cos mi za to dala?! Nevěru, hádky a trápení… I Sofie tím trpěla!“ Reniér lampičku chytí a položí na stůl vedle sebe.
   Bankéř se vymrští z křesla a přechází sem a tam od okna ke své ženě na posteli a zpět.
   „Sofii jsi chtěl ty… Kdybys byl trochu rozumnej, ani by nebyla na světě. Už jsem měla smluvenej potrat, ale tys musel být tak tvrdohlavej a hlídat mě.“
   Anselm Reniér se zastaví a beze slova pozoruje svou ženu. Za okamžik se znovu pustí do své kyvadlové turistiky.
   „Čeho jsem se to dožil od ženy, kterou jsem miloval?!… Tak proto jsi ji zanedbávala. Proto ses k Sofii chovala spíš jako macecha!“ Muž si zoufalým gestem prohrábne vlasy.
  „Ty žes mě miloval? Dovol, abych se zasmála.“ z Vivianina hrdla vyjde cynický smích.
   Reniér se zastaví, přiblíží se k ní a pevně jí pohlédne z očí do očí: „Nesměj se mi!… Miloval jsem tě a kdybys byla trochu přístupnější, poznala bys to!“
  Vivian ten pohled nevydrží. Uhne očima: „Nechtěla jsem přivést dítě do takhle narušenýho manželství.“
  Reniér vytřeští oči: „Cože?! Já snad špatně slyším! Byli jsme svoji jen pár dnů a tys už o našem manželství uvažovala jako o narušeným?“
   „To způsobil můj první manžel… D’ Artois se pokoušel ke mně vrátit… Po šestnácti letech odluky zjistil, jak moc mu chybím a hledal cestu, jak se ke mně vrátit,“ Vivian se tváří ukřivděně a ublíženě.
   „Vymysli si jinou lež! Pana hraběte náhodou znám a vím, že by se nikdy nepokoušel k tobě vrátit. Trápila jsi ho stejně jako mě! Žádnej chlap s mozkem v lebce by se k tobě dobrovolně podruhý ani nepřiblížil!“ Reniér znovu pochoduje po ložnici.
   „Co ty o tom můžeš vědět? Kdoví co ti nalhal!“ Vivian rudne a zvyšuje hlas.
   „O tom nebudeme debatovat, nemám moc času. Musím si sbalit pár věcí do vězení… Jen ti ještě povím jedno: Až opravdu umřu, zažiješ pořádný překvapení při čtení závěti,“ Reniér vytáhne kufr, položí ho na křeslo a skládá si do něj oblečení a toaletní potřeby.
   „Cos zase provedl?“ Vivian vstane z postele a popadne svého muže za rameno a otočí ho, aby mu viděla do očí.
   „To se dozvíš až po mé smrti a to myslím zcela vážně!“
   „Doufám, žes aspoň myslel na mě a na Sofii.“
   „Na Sofii myslím pořád… A vůbec, co jsi s ní udělala?“
   „Nechala jsem ji u své matky, abych měla dost času na svoje záležitosti. Jestli ji ona poslala někam jinam, je mi to jedno.“
   „Sobecká jako obvykle… Ale jsem rád, že se pro jednou dobře postarala o naši dceru.“ Reniérův tón ukončí jakýkoli další hovor.
    Vivian se bez rozloučení vymotá z manželovy ložnice a zamíří do své postele. Dlouho se jí nedaří usnout. Nakonec si vezme prášek na spaní