Případ tří pistolí

Kapitola 20: Ministr vnitra a jeho tajemník

Komisař Valméras se podívá ven. Počasí se nečekaně zkazí. Celý týden bylo nebe jako vymetené a slunce zářilo jako nová mince. Nyní se však zatáhne, z mraků se k zemi spustí provazy vody a hrom se střídá s bleskem.
Valméras popadne klobouk a hodí na sebe nepromokavý kabát. Komisař využije na cestu k Morettimu služební auto, ale netuší, kde najde parkování. Pokud by musel až k sekretáři ministra vnitra pěšky, mohl by pěkně zmoknout. Valméras rozhodně netouží, aby z něj kapalo jako z vodníka, kdyby nepoužil svůj osvědčený nepromokavý kabát.

O deset minut později zastavuje Valméras s vypůjčeným vozem před domem, kde žije Claude Moretti. Jedná se o čtyřpatrový bytový dům luxusního druhu. Přijede přesně včas na domluvenou schůzku.
Déšť na několik minut ustane, proto komisař nechává nepromokavý kabát ve voze, aby při vstupu do nóbl společnosti pana sekretáře nevypadal jako hastroš do zelí.
Již při vstupu se komisaře zmocní správcová domu, která zde pracuje i jako domovnice. Jmenuje se Daphné Bordová, táhne jí na padesátku, ale neřekli byste, že jí je víc než pětadvacet. Má uhlově černé vlasy i oči, středně vysokou postavu a slušnou nadváhu. Chová se vstřícně a neváhá Valmérasovi sdělit cokoli, co ho zajímá. Zásobuje policistu mnoha podrobnostmi o Morettim a jeho životním stylu.
Pan sekretář s rodinou obývají celé třetí patro sami. Mají rozlehlý, velmi luxusní byt a zaměstnávají celou řadu lidí, kteří se jim o to obydlí starají, aby Morettiovi nemuseli hnout ani prstem. Tito zaměstnanci obývají zbytek domu.
Morettiovi se málokdy hádají a nikdy ne před svým synem. Pořádají velkolepé večírky. Paní Morettiová se ráda účastní všemožných karetních her, dobročinných akcí a vůbec všeho, kam se může pěkně obléct. Ve všedním životě jsou oba manželé velmi slušní a korektní. Potraviny a jiné nezbytnosti si nechávají přivážet kurýrní službou. Oblečení mají zakázkově šité a vyžadují jen to nejlepší. Jejich jediný potomek, syn Vincent studuje gymnázium a chce se stát právníkem.

Vyzbrojen všemi informacemi o životním stylu manželů Morettiových vystoupá Valméras do třetího patra, kde si na chvíli oddechne.
Komisař stiskne čudlík z leštěné mosazi. Uvnitř bytu se rozezní celá zvonkohra. Následuje zvuk kroků, šramot klíče v zámku a potom už se otevřou dveře.
Valméras se dívá na zhruba sedmnáctiletého, evidentně znuděného puberťáka v džínách a tričku bez rukávů. Je to vysoký štíhlý kluk se širokými rameny a zeleně nabarvenými vlasy vyčesanými do kohouta. V nose se tomu chlapci houpe kroužek a šedozelené oči zdobí modré kruhy z nevyspání. Valméras odolá silnému nutkání vzít ho za ten kroužek a odtáhnout ho stranou jako býka. Na klukových rtech visí přilepená cigareta.
Komisař krátce nasaje dým a zašklebí se. Podle postoje a otráveného výrazu hádá, že ten hoch vykouřil minimálně tři jointy.
Valméras okamžitě usoudí, že tohle vytáhlé cosi musí být Vincent Moretti.
V následující minutě mu proletí hlavou: „Kam ta moje Yvonna dala oči, když se nechala oblbnout tímhle klukem? Já bejt jeho táta, maže ten kluk na odvykačku."
„Co chcete?" zeptá se Vincent otráveně.
„Je doma váš otec?" odpoví Valméras na otázku otázkou.
„Co já vím... Kdo s ním chce mluvit?"
„Komisař Jean Valméras!" odsekne vztekle Valméras.
Komisaři leze na nervy, že se musí vybavovat s floutkem, který nemá ani ponětí o základní slušnosti.
„Tatíííí!" zařve chlapec do útrob bytu.
Za chvilku se Moretti senior objeví mezi dveřmi. Je to přibližně padesátiletý, šedovlasý pán mohutné, vysoké postavy a šedozelených očí. Uvítá komisaře Valmérase v tmavě šedém obleku.
„Pane komisaři, pojďte dál... Vincente, uhni," osloví nejdříve komisaře a pak i svého syna.
Vincent se pohne někam ke svému pokoji. Valméras projde dveřmi a následuje domácího pána. Procházejí mnoha místnostmi s úchvatným zakázkově vyrobeným nábytkem, který do posledního detailu napodobuje vybavení bytů z napoleonské doby.
Nakonec dojdou do Morettiho pracovny.
„Zde máme mnohem větší klid na naši rozmluvu, pane komisaři," řekne Moretti na úvod a posadí se.
Moretti si dlouho vybírá doutník z krabice před sebou a teprve po několika minutách naznačí komisaři, aby se také posadil. Komisař umístí svou zadní část do pohodlného křesla. I on si dává na čas, než ze svého koženého pouzdra vytáhne oblíbenou lulku. Následuje stejně dlouhá doba věnovaná obřadnému nacpání tabákem. Škrtne zapalovačem a za okamžik už ke stropu stoupá dým s typickou tabákovou vůní.
„Tak už na mě spusťte tu vaši hrůzu!" křičí pohled sekretáře ministra vnitra, ačkoli se jeho rty ani nepohnou.
Valméras váhá, protože si dopřává a vychutnává pohled na Morettiho, zjevně nervózního z představy, jaké otázky na něj Valméras vypálí.
„Znal jste pana Anselma Reniéra?" začne Valméras lehkým konverzačním tónem.
„Ano, několikrát jsme se setkali na rozličných velkých večírcích pořádaných mnoha vlivnými lidmi."
„Jaký to byl člověk? Pokud to můžete posoudit z těch několika krátkých setkání."
„Milý, veselý, příjemný, společenský a velmi charismatický muž... Jednou jsem pořádal takový menší večírek pro několik vybraných přátel a známých. Pozval jsem profesionální tanečnice a společnice... Všechny se zajímaly především o něj."
„Měl jste příležitost mluvit s ním jindy, než takových akcích?"
„Velmi zřídkakdy," Moretti přidá široký krokodýlí úsměv, v němž ukáže své zářivé a bezchybné zuby.
Valmérase se zmocní touha zničit ten neupřímný úsměv jedinou ranou své mocné pěsti. Velmi těžko té touze odolává.
„Kde jste byl a co jste dělal v noci z dvacátého druhého na dvacátého třetího dubna letošního roku?"
„Spal jsem zde ve svém pokoji, což vám jistě potvrdí má žena a syn... Chrápu a oni to museli slyšet. Já nechápu, proč se mě na tohle všechno ptáte."
„U které banky máte své osobní konto?" Valméras si nevšímá Morettiho námitky, čímž jasně ukazuje, kdo je pánem situace.
„Tohle je moje soukromá věc!... Nemusí vás to vůbec zajímat!" Moretti se pokouší převzít kontrolu nad průběhem rozhovoru.
„To je pravda, ale jsem nucen vám tuto otázku položit," nedá se odradit komisař Valméras.
„Proč?" Moretti vyletí z křesla jako na pérku.
„Přece víte, že vyšetřuji vraždu bankéře Anselma Reniéra... U takového vyšetřování se nesmí podcenit žádný detail." Valméras zchladí Morettiho svým bohorovným klidem.
„Budiž...Svůj účet mám právě u Le Crédit Lyonnaise... Je to již řadu let, kdy jsem to konto založil," připustí nevrle Moretti.
„Máte nějakou finanční rezervu stranou?" komisař Valméras se opatrně blíží k tomu, co potřebuje vědět.
„Každý rozumný a zodpovědný člověk si střádá stranou. Já nejsem výjimka... Co to má společného s vraždou toho bankéře?"
„Nevím, jestli jste to věděl... Reniér zakládal na různá jména podvodná konta, která sloužila k praní peněz. K některým účtům se povedlo najít skutečné majitele... Mezi nimi figurovalo i vaše jméno, proto jsem trval na tom, že s vámi musím mluvit," Valmérasův hlas zní profesionálně a naprosto neutrálně.
„Vy si myslíte?!... Panebože! To je hrozné!... Nařknout mě, že jsem snad dobrovolně...! Vypadněte odsud! Okamžitě vypadněte! Jestli mi příště budete chtít klást další otázky, bude u toho můj právník, pane komisaři!" Morettiho obličej celý zrudne a na Valmérase dopadnou sliny z toho, jak Moretti prská.
„Já jsem přece ani v nejmenším nenaznačil, že právě vy... Pouze jsem vám sdělil prostou skutečnost, že na vaše jméno a nacionále je v Lyonské bance, kterou vedl Anselm Reniér, podvodné konto. Nic jiného jsem neřekl," pronese Valméras hlasem, který zvládne uspat prudce jedovatého hada během pěti vteřin. Párkrát potáhne z dýmky.
„Od této chvíle vyžaduji, abyste mě vyslýchal zcela zcela regulérně!... To znamená v budově komisařství, ve vaší kanceláři a za přítomnosti mého právníka!"
„Jak si přejete, pane sekretáři," odtuší Valméras s klidem anglického lorda.
Zvedá se, aby opustil Morettiho pracovnu.
„Vyprovázet mě nemusíte!... Trefím sám!" odsekne stroze komisař.
Moretti jen kývne.
Komisař Valméras prochází jednotlivými místnostmi a hlavou se mu honí myšlenky, na to, co bude následovat po tomhle rozhovoru. Umíní si, že pro jistotu nechá pana Morettiho hlídat pro případ, že by mu někdo chtěl ublížit na zdraví.