Neutečeš!

*28

Thomas
Došli jsme do jejich tábora.První co jsme viděli byli veliký dřevěný domy.,,Dostanete jeden dům." Řekl a vedl nás k jednomu.Otevřel nám.,,Hned jak se porozhlédnete přijďte k velkému stanu!" Poručil nám a odešel.Kopl jsem do jedné ze 4 postelí.,,Není to tvoje chyba." Přišel ke mě Nick a poplácal mě po rameni.,,Ale je...a ty to víš.." Podíval jsem se na něho.,,Hele oni jí najdou.Vždyť vědí kde se jejich tábor nachází." Zkusil mi trochu zlepšit náladu.,,Ale vyrazíme ještě dneska." Napřímil jsem se.,,To si nemyslím.Skoro už je tma.Jako tma.Ne ta tma co tu má být když je den.Takže..." Nenechal jsem ho domluvit.,,No a co....Co když z ní udělají to samí jako s těma...jinýma lidma..." Nedokázal jsem to ani doříct.Nemohl jsem.,,Hele pojď a uvidíme." Znovu mě poplácal po rameni a já jen kývl.,,A kde je vlastně ten velkej stan nebo co??" Zeptal jsem se.,,Myslím,že támhle." Ukázal Nick na obří stan z listů a dřeva.,,Jak to u-udělali??" Zeptal jsem se nevěřícně,protože ten stan byl fakt velkej a širokej.,,Tak jdem zjistit plán ne?" Zeptal se Nick s úšklebkem.

Elisabeth
,,Už ne...Prosím." Šeptla jsem přes vzlyky,které se tu ozívali už určitě hodinu ne-li víc.Moje slzy řekli furt.V životě jsem si neprošla takovou bolestí.,,Tak zítra budeme pokračovat." Usmál se na mě ten týpek.Představil se mi jako Dertit.Nezmohla jsem se na nic.,,Oka...Evelino...." Odmlčel se.Jo řekla jsem mu falešné jméno,ale musíte to chápat.,,Dneska spíš tady." Znovu se slizky usmál a odpoutal me a hned na to odešel.Nezmohla jsem se na nic.Moje nohy-kterýma jsme začli.(tak to říkal on)-boleli.Byla to ukrutná bolest.Kalhoty mi rozpáral a udělal z nich takový míní kraťasi a po obvodu stehen se mi vyjímají dlouhé řezance.Na lýtkou po kotníky si tam dokonce i kreslil.A chodidla skoro ani necítím.Je to hrozné.Už ale nezlykám jen slzy se nejdou zastavit.Pokouším si sednout,ale hned jak pohnu nohama vystřelí mi do mozku taková bolest,že se neovládnu a vykřiknu.Sakra! Tohle nedám.Najednou se dveře otevři a já instinktivně dál ruce na obličej.,,Už prosím ne" A nové slzy se vyřinuli ven.,,Ne...to ne..Já tu jsem.." Nevěděl asi co říct.Pomalu jsem se koukla kdo to je.Byl to chlapec mohlo mu být tak kolem 18.,,Promiň..Já ti sem přišel dát jídlo." Šeptl.,,Jak se jmenuješ??" Vyhrkla jsem.,,Já nemám jméno." Pošeptal a já nasadila nechápaví pohled.,,Jak to myslíš??" Rozhlédl se kolem sebe a pak se naklonil k mému uchu ,,V 11 se tu stavím." Pošeptal hodil ke mě jídlo a odešel.Nechápala jsem ho,ale jsem zvědavá co se dozvím.

Tak pro všechny nedočkavce tu mám další část....
A kdo ještě nespí a pozoruje padající hvězdy...???
-N