Ještě jsem se chvilku rozmýšlela, ale potom jsem se konečně odhodlala k odpovědi.
"Louisi, omlouvám se, ale to nepůjde. Nemůžu na to zapomenout a být s tebou jen tak, taková nejsem. Dokážu lidem odpouštět, ale nezapomínám," řekla jsem upřímně a sklopila pohled na jeho hruď. Jeho nádhernou bezchybnou vypracovanou potetovanou hruď.
Naštvaně si odfrkl a vzal mě drsně za bradu, čímž mě donutil se na něj podívat. "Tak ne? Dobře, zlatíčko, ani nevíš, jak sis teď strašně svou vlastní vinou ublížila," zavrčel a pustil mě. Nechápavě jsem se na něj dívala a on se zvedl a odešel do koupelny, která patřila k jeho pokoji. Pak už jsem slyšela jen vodu ze sprchového koutu.
Lhala bych, kdybych tvrdila, že mě jeho reakce po včerejšku nezaskočila. Zaskočila a nepředstavitelně moc. Včera mi vykládal, jak se mu líbím, jak mě potřebuje a podobné s prominutím sračky a teď je takový? Ještě před chvíli mi říkal, že bychom na to mohli zapomenout a začít od začátku. Nevím, co se v něm zlomilo...
Z přemýšlení mě vyrušily otevírající se dveře od koupelny, z nichž vyšel Louis s omotaným ručníkem okolo pasu. To bylo jediné, co měl na sobě. Snažila jsem se na něj nedívat, ale nešlo to, musela jsem. Netvrdím, že se mi nelíbí, líbí a moc, ale vím, jaký je. Za jiných okolností bych to s ním možná zkusila. Jenže on je netvor. Bezcitný netvor a s ním nechci mít nic společného, bohatě mi stačí tahle ložnice.
Z mých myšlenek mě vyrušil jeho hlas: "Klidně se dívej, lásko, mně to nevadí," řekl pobaveně a zasmál se zlomyslně. Opřela jsem se o čelo té velké postele a sklopila pohled. Zkoumala jsem svoje vlastní prsty, jen abych se na něj znovu nemusela podívat.
Začal se ke mně přibližovat, dělala jsem, že to nevnímám a dál zkoumala své ruce. Obkročmo si na mě sedl a chytl mě za ruce, které zvedl nade mě. Začal mě vášnivě líbat, nic jiného, než spolupracovat s ním, mi nezbylo.
Naštěstí pro mě se ozvalo celou místností hlasité zaklepání a následně Harryho hlas. Louis se ohlédl za sebe na dveře a slezl ze mě. Oficiálně můžu tvrdit, že Harry je můj hrdina a zachránce. Nevím, co by se za nějakých událostí stalo, kdyby nebylo jeho. Sedla jsem si na kraj postele a lokty se zapřela o stehna. Hlavu jsem si složila do dlaní a začala vzlykat. Nic jsem nechápala, byla jsem strašně zmatená.
Cítila jsem, jak se místo vedle mě prohlo, to značilo, že si někdo ke mně přisedl. To mě donutilo vzlykat ještě víc, protože jsem si myslela, že je to Louis. Ovšem tu myšlenku jsem zahnala, když mi ten dotyčný sáhl na záda a pomalu a něžně mi je začal hladit. Vzhlédla jsem k němu.
"Harry, proč jsi tady?," zeptala jsem se nechápavě a prohlížela si ho. Vypadal starostlivě, díval se tak na mě. "Potřeboval jsem se ujistit, jestli jsi v pořádku, protože jsem to slyšel. Zůstal jsem tu přes noc. Louis mi řekl, že se tu mám chovat jako doma, to mi říká vždycky a já tu většinou zůstanu i spát. Dnešek nebyl výjimkou. Slyšel jsem, jak na tebe mluvil. Myslím, že říkal něco v tom smyslu, že sis vlastní vinou ublížila nebo tak něco. Chceš si o tom nějak popovídat? Proč sis u něj zavařila, řekneš mi to?," jenom jsem pokroutila záporně hlavou. "Možná později, chci být teď sama," řekla jsem a bez jediného pohledu na něj jsem si lehla a zachumlala jsem se do peřiny. "Mohl bys, prosím, zařídit, aby alespoň do večera sem nechodil Louis?," podívala jsem se na něj s nadějí v očích, přikývl. "Ano," pohladil mě po vlasech a odešel.
Večer se Louis vrátil úplně na mol, díky moc, Harry. Rychle jsem utekla z ložnice do obýváku, kde jsem se schovala za skříň.
"Bethany!," volal opileckým hlasem. Zněl strašně agresivně a naštvaně, neměla jsem odvahu se ukázat.
Šel po schodech nahoru a nepřetržitě volal mé jméno pořád stejně zlým tónem. Slyšela jsem ránu ze shora, jakoby celou vahou skočil do postele, pak už jenom ticho.
Pomalým krokem jsem se tam vydala, abych se ujistila, že je v pořádku, i když by mě to vůbec nemělo zajímat. Přišla jsem tam a on chrápal na posteli, doslova hlasitě chrápal.
Odebrala jsem se do obývacího pokoje na gauč, kde jsem se rozhodla strávit dnešní noc, do ložnice jsem se rozhodla už nevracet. Zhasla jsem všude všechna světla a odebrala se do říše snů na gauči, ani jsem neměla deku.
Ráno mě probudily rány ze schodů. Louis neskutečně dupal a myslím, že za to mohla jeho silná kocovina. "Bethany," ozvalo se mnohem slabším tónem než v noci. Vstala jsem z gauče a šla za ním. Vypadal vážně špatně, ale dobře mu tak. "Podej mi, prosím, sklenici vody a dva prášky na bolest hlavy," řekl tiše a já se rozhodla ho raději poslechnout.
Během chvilky jsem byla zpátky u něj a ještě jsem mu vzala studený obklad na hlavu. Seděl na gauči, na kterém jsem strávila dnešní noc. Přisedla jsem si k němu, podala mu léky a pití a dala mu přes čelo studený obal. Nejdřív se zarazil a sykl nad tím, jak to bylo studené, ale netrvalo dlouho a uvolnil se. Z úst vydal něco jako poděkování a já jen přikývla.
"Kde jsi byla celou noc?," promluvil ke mně. Podívala jsem se na něj a začala mu to vysvětlovat: "Když jsi přicházel, začal jsi na mě naštvaně řvát, schovala jsem se tady v obývacím pokoji a ty jsi šel nahoru a usnul jsi. Zůstala jsem spát tady, byl jsi agresivní," domluvila jsem a on se nezmohl na nic. "Tak to je mi líto," pokroutila jsem hlavou. "Ne, není a už přestaň říkat nesmysly! Nesnaž se mi oblbnout hlavu, jasný?!," vyjela jsem po něm a vyběhla schody nahoru do ložnice, kde jsem za sebou zabouchla dveře. Sjela jsem po nich po celé délce až dolů a koukala před sebe. Co to s ním, sakra, je?! Jednou je to ten největší hajzl, podruhé se snaží být milý a zdvořilý, starostlivý... a dost!
Je to prostě hajzl a snaží se mě jen oblbnout. To však ale nemění vůbec nic na tom, že se v něm ani trošku nevyznám...
_____________________________________
Doufám, že se líbí. Děkuji za případné votes & comments!
DevonneTom, xx. ♥
