Probudila jsem se s nesnesitelnou bolestí hlavy. Nevěděla jsem, kde jsem. Chvíli mi trvalo, než jsem si přivykla na prudké světlo v pokoji. Všude okolo mě byly nějaké přístroje. Jsem v nemocnici?
"Dobrý den, slečno Young, jsem rád, že už jste se probrala," usmál se na mě vřele muž v bílém plášti.
"Co se stalo?," zeptala jsem se ho zmateně. Ať jsem se snažila, jak jsem se snažila, nemohla jsem si na nic vzpomenout. Proč jsem v tomhle nemocničním pokoji? Nevzpomínám si, že by se mi něco stalo.
"Byla jste vězněna Rickem Fizem, bil vás, upadla jste na hlavu, když pro vás přišel přítel, nic si nepamatujete?," teď se ptal zmateně on mě. Pokroutila jsem nesouhlasně hlavou.
"Kdo je to?," ptala jsem se, když do místnosti vešel mně neznámý potetovaný muž. Nemohlo mu být víc než pětadvacet, dle mého odhadu. Vůbec jsem si nemohla spojit, proč je u mě na mém pokoji. Nikdy předtím jsem ho neviděla.
"Bethany," pousmál se na mě. Začal se ke mně přibližovat a sehl se blíž. Vypadalo to, jakoby mi chtěl dát pusu, ale já okamžitě uhnula. Zmateně a vystrašeně jsem se na něj podívala.
"To je váš přítel, slečno Young," oznámil mi pan doktor mile. Nepamatuji si, že bych někdy měla nějakého přítele. Neznám toho muže, v životě jsem ho neviděla.
"Já nemám žádného přítele," pokroutila jsem nesouhlasně hlavou. "Toho muže jsem v životě neviděla, tak nevím, kde jste vzal, že je to můj přítel. Je to cizinec," pokroutila jsem hlavou nad tím vším.
Otočila jsem se k nim zády a pokoušela se znovu usnout. Netrvalo dlouho a podařilo se mi to.
Louis's POV
Když dopadla hlavou na kovový stupínek, v tu chvíli by se ve mně krve nedořezalo. Zatmnělo se mi před očima. Jediné, na co jsem dokázal myslet bylo, jestli bude v pořádku.
Dal jsem Fizovi jeho drogy a on zbaběle utekl a někam odjel. Já okamžitě vzal Beth do náruče a odvezl jsem ji do nejbližší nemocnice. Vůbec mě nevnímala, jakoby byla... Ani na to nechci myslet!
Přes noc jsem zůstal v jejím pokoji a pozoroval ji. Pořád jsem držel její drobnou ruku v mé. Ta její ruka se v té mé doslova ztrácela. Byla tak nevinná.
Dopoledne jsem měl už docela krizi, tak jsem se zašel projít na chodbu a zamířil o automatu na kávu. Káva bylo to, co jsem nutně a zoufale potřeboval.
Asi po patnácti minutách jsem se vrátil zpátky do jejího pokoje. Byl jsem opravdu hodně mile překvapen, když jsem zjistil, že je už vzhůru. U její postele stál muž s dlouhým bílým pláštěm. Doktor.
"Kdo je to?," uslyšel jsem její nádherný sametový hlásek. Podíval jsem se pohotově za sebe, ale nikdo za mnou nebyl. Otočil jsem se zpět na ni. Koukala na mě. Proč se ptá, kdo jsem?
"Bethany," pousmál jsem se na ni. Přiblížil jsem se k ní, sehl se a pokusil se jí políbil na čelo. Uhnula mi a zmateně a vystrašeně se na mě dívala. Tohle se mi vůbec ani trošičku nelíbilo.
"To je váš přítel, slečno Young," promluvil k ní zdvořile pan doktor. Sledoval jsem ji, sledoval jsem každý její pohyb.
"Já nemám žádného přítele," pokroutila nesouhlasně hlavou. Au, tak to bolelo. I když jsme nikdy vlastně pořádně nebyli spolu. Na recepci jsem si ale musel něco vymyslet, abych mohl být s ní a abych o ní dostával všechny dostupné informace. "Toho muže jsem v životě neviděla, tak nevím, kde jste vzal, že je to můj přítel. Je to cizinec," kroutila při tom v jednom kuse hlavou.
Po tomhle se otočila k nám zády a usínala. Zapomněla na mě?
Následoval jsem pana doktora do jeho kanceláře, kde jsem se pohodlně usadil do už tak přespříliš pohodlné luxusní židle.
"Vaše přítelkyně trpí retrográdní amnézií. Nepamatuje si, co se dělo před ztrátou paměti a už vůbec si nepamatuje, co ztrátu vůbec způsobilo. Měl byste s ní trávit co nejvíc času, přinést ji něco z domova. Něco, co měla vždycky hodně ráda. Hlavně vyprávět nějaké společné události a tak dále. Musíte ji v tom pomoc, sama ti nezvládne," pousmál se na mě povzbudivě.
"Tady si poleží ještě pěkných pár dní kvůli pozorování," dodal ještě. Já si s ním potřásl rukou, poděkoval mu a odešel.
Vracel jsem se za Beth do pokoje, ale zastavil se ještě před ním. Váhal jsem. Podíval jsem se nejdřív na ni přes skleněné dveře a poté s hlubokým nádechem vešel.
Kráčel jsem nejistě až k její posteli, kde jsem si sedl na židli.
"Ahoj," pozdravil jsem ji mile a podíval se na ni s úsměvem na tváři. Nevypadala, že by se chystala mě pozdravit taky, nebo tak. Jenom na mě koukala. Zdála se být nesvá a to se mi nelíbilo.
"Víš... Nechci na tebe nějak tlačit, to vůbec ne. Ale pokud budeš chtít, můžu ti pomoct si vzpomenout. Vyprávět ti, ukazovat ti různá místa, nebo tě vzít k sobě domů, kde jsme toho taky moc zažili. Od sledování fotbalu až po koupání se v bazénu," nad tím jsem se musel pousmát. To bylo poprvé, v tom bazénu, kdy jsem ji doopravdy viděl šťastnou.
"Doktor mi tohle doporučoval, že by sis potom mohla vzpomenout. Chtěla bys pomoc?," položil jsem ji otázku a zadíval se jí hluboko do jejich krásných hnědých očí.
"Ano, prosím," přikývla mi.
Byl jsem tak šťastný. Jestliže si mě nepamatuje, bál jsem se, že se mnou nebude chtít nic mít. Potetovaný pochybný mladý grázl. Jaká by na tohle měla? Odpověď je zcela jasná. Žádná.
Sklopil jsem pohled, jelikož jsem cítil, jak mi slzy stékají po tvářích. Nechtěl jsem, aby to viděla. Nemohl jsem jen přijmout ten fakt, že si mě nepamatuje. Možná bude lepší, když si na nic nevzpomene už nikdy.
Z ničeho nic jsem cítil něčí ruku na své tváří. Její ruku. Podíval jsem se na ni. Usmívala se. Usmívala se a utírala mi slzy.
"Asi jsi mě měl hodně rád, když tě to tak ranilo, já tebe pravděpodobně taky. Ale slibuji ti, že se budu snažit, udělám všechno pro to, abych si vzpomněla. Jak na tebe, tak na svůj život před tebou," usmála se na mě. S úsměvem jsem ji přikývl, zvedl se a políbil ji na čelo.
Pomalu začala zavírat oči a usnula...
______________________________
Doufám, že se líbí!
Votes & comments, prosím! :)
DevonneTom, xx. ❤
